Naposledy možná tehdy, když ještě jako ministr vnitra musel doprovodit svého nezbedného syna na policejní stanici.  To když si od nastrčeného novináře z jednoho britského listu koupil mladý  Straw v nočním klubu jakousi lehkou drogu.

Sedmiletý rozpočet Unie se blíží jednomu biliónu eur a při pohledu zdálky vypadá jako Otesánek, který spolkne, co mu přijde do cesty. Rozpočítá-li se však na jednotlivá léta,  perspektiva alespoň britskýma očima nabude poněkud střídmějších rozměrů. Stejné  peníze spotřebuje takové jedno silnější britské ministerstvo, třeba práce a penzí.

Česká republika by i podle zredukované britské verze měla dostávat jen ze strukturálního fondu a z takzvaného fondu soudržnosti přes tři miliardy eur ročně. Do Bruselu bude přitom odvádět jenom miliardu. Neznám žádný evropský podílový fond či banku, která by momentálně nabízel investorům třísetprocentní výnos.

Samozřejmě, náklady na nové české silniční obchvaty a dálnice a čističky vod zaplatí bohaté země, tedy i Britové. Veřejně či nahlas zatím nikdo neprotestuje. Spíše naopak. Před časem si mi jeden z britských podnikatelů, který otevřel servisní středisko poblíž Brna, postěžoval, jaké trauma má pokaždé z toho, když musí absolvovat jízdu po přeplněné dálnici z Prahy do Brna. Kdyby na ní přibyl třetí pruh anebo by bylo rozšířeno letiště poblíž Brna určitě by mu to nebylo líto.

Ustaraný výraz Jacka Strawa počátkem týden byl na místě. Jeho kolegové ho  vyprovodili z Bruselu s přáním, aby sedl k pracovnímu stolu a zadání  přepracoval.

Je možné, že v té nové verzi přibudou pro Českou republiku po přepočtu nějaké ty milión navíc.

Ovšem pokud to nebude poslední rozpočet v historii EU vůbec, bude to zřejmě naposledy, kdy si čeští daňoví poplatníci z bruselské pokladny vezmou více peněz, než do ní vloží. I dárky od Ježíška dostáváme jen do určitého věku.