Pavel Kolář Pavel Kolář | Komentáře
26. 2. 2018 9:00

Češi a jejich hybridní stalinismus. Víra ve Stalina nebyla přetvářkou ani halucinací

Únor 1948: výsledek specificky české mírové cesty k diktatuře.
Gottwald a Stalin na československé poštovní známce z roku 1951.
Gottwald a Stalin na československé poštovní známce z roku 1951. | Foto: Vitaly Raduntsev / Shutterstock.com

Pojem "totalitního režimu" dnes připomíná sklenici několik dní odstátého piva: napít troufnou si z ní už jen ti nejzoufalejší žíznivci nebo notoričtí alkoholici. Přesto pořád stojí v kuchyni pro případ potřeby, nikdo nemá odvahu ho vylít. A na výročí "komunistického puče" tou sklenicí tradičně zatřepeme v marné snaze vykouzlit aspoň trochu pěny.

Ačkoliv se dnes o "totalitě" mluví spíš s nadsázkou, nemění to nic na faktu, že právě paušální totalitní nátěr dlouho znesnadňoval sebekritické zpracovávání diktatury KSČ. V nálevu "totalitního režimu" Češi rozpustili několik rozdílných historických údobí, která se, přes nepopiratelné kontinuitní rysy, lišila způsobem užívání fyzického násilí, oficiálním slovníkem, stabilizačními strategiemi i mírou společenského konsensu. Přitom jedině zevrubný rozbor tvárnosti historických jevů je předpokladem účinného propracovávání se dějinami.

Hlavní obětí tohoto rozpuštění je stalinismus, represivní systém nainstalovaný u nás právě před sedmdesáti lety. Jeho místo v české paměti je poměrně slabé. Pravda, nebyla to až polistopadová doba, která kontury stalinismu rozostřila. Už reformní komunisté v šedesátých letech raději sahali k eufemismům jako "kult osobnosti" nebo "padesátá léta". Antikomunistická propaganda i západní politologie pak označovaly novotnovský a později i husákovský režim jako "neostalinismus".

V zásadě ale vlastní stalinské období, tj. léta 1948 až 1954, chápal málokdo jako svébytnou epochu. Pamatuji si, jak v listopadu 1989 na shromáždění v našem gymnáziu zástupce Hnutí za občanskou svobodu na závěr své řeči pateticky zvolal: "Nezapomeňte, že československý Stalin se jmenuje Klement Gottwald!" To ale byla výjimka, jedinečnost stalinismu jako čehosi obzvlášť tragického v ovzduší roku 1989 zapadla. Kolektivní paměť se tehdy obracela k pražskému jaru, starší doba se jevila jako předpotopní éra našich dědů. A ti Stalina - pokud terorem sami nebyli postiženi - vnímali víc jako osvoboditele než jako tyrana. Kléma na jepičí stokoruně, to byla spíš švanda, stejně jako tragikomický televizní seriál.

Toto zatemňování stalinismu mělo své historické příčiny. Začalo už za destalinizace po roce 1956, u nás tak nedůsledné, a vrcholilo v pražském jaru. Reformní komunisté prohlásili stalinismus ("přehmaty a deformace") za jev, který byl cizí demokratickým tradicím československého socialismu a který nám vnutil Stalin. Krajně násilná povaha československého stalinismu se paradoxně vysvětlovala právě tím, že k vykořenění demokratických tradic muselo být použito mimořádného teroru. Jinými slovy, společnost v tom byla nevinně, byla obětí stalinismu, ne jeho pomahačem, neřkuli strůjcem.

Tento reformně komunistický výklad, jenž stalinismus vyjímal z domněle přirozeného toku československých dějin, si udržel převahu i v disentu. Například dokument Charty 77 z července 1988 sice zdůrazňuje jedinečnou povahu stalinských represí, zároveň je ale externalizuje, když mluví o "zásahu stalinismu do československé svrchovanosti". Jiný dokument z dubna 1989 přiznává, že stalinismus byl i "domácím produktem", tyto domácí zdroje ale omezuje na "úzkou mocenskou skupinu", zvnějšku ovládanou Stalinem. Reformně komunistické vyjmutí stalinismu z československých dějin a sametově revoluční odmítnutí "totality" se po roce 1989 slily ve stejnorodou hmotu antitotalitního konsensu, který udával tón diskuse o komunismu po dvě desetiletí.

Krajně násilná povaha československého stalinismu se paradoxně vysvětlovala tím, že k vykořenění demokratických tradic muselo být použito mimořádného teroru. Jinými slovy, společnost v tom byla nevinně, byla obětí stalinismu, ne jeho pomahačem, neřkuli strůjcem.

Ačkoliv měl tento výklad i domácí kritiky, jeho důkladná revize přišla zvenku. Nelze tvrdit, že by zahraniční historici českému stalinismu rozuměli lépe. Tradice však méně tížila jejich mysl. Chci tu připomenout dva průkopnické, v tom nejlepším smyslu slova revizionistické texty, které podaly nejpronikavější kritiku externalistického pojetí stalinismu: Gordona H. Skillinga Stalinism and Czechoslovak Political Culture z roku 1977 a Jacquese Rupnika The Roots of Czech Stalinism z roku 1982. Příznačný byl pro obě studie i rámec, ve kterém byly uveřejněny: první vyšla v legendárním Tuckerově souboru esejů o stalinismu, jenž dodnes platí za bibli tzv. revizionistické školy; druhá ve sborníku k poctě Erika Hobsbawma, věnovaném tradiční marxistické otázce vztahu společnosti a ideologie.

Aniž by popírali význam vnějších faktorů, obrátili oba autoři pozornost k domácím zdrojům stalinismu. Skilling se ho pokusil uchopit pomocí tehdy inovativního pojmu politické kultury, kterou chápal jako zažité vzorce jednání a myšlení, utvářející daný politický systém. To znamenalo vzít v potaz i dlouhodobá národní specifika. Stalinismus tudíž nezačal "převratem" v únoru 1948, ale už tzv. bolševizací strany koncem dvacátých let. Tento eufemismus prakticky znamenal stalinizaci, vyčištění strany od zbytků sociálnědemokratické tradice ("šmeralismu") a její přeměnu v disciplinovanou sektu. Napětí mezi stalinskou disciplínou a národně demokratizačním programem zůstalo trvalým rysem československého komunismu. Skilling a Rupnik zkorigovali představu, že KSČ díky svému působení v meziválečném parlamentním systému získala zvláštní demokratický charakter. Zpochybnili také obraz první republiky coby ostrova demokracie ve střední Evropě, když poukázali na její nedemokratické prvky - dominantní roli Hradu, mocenský kartel hlavních stran (tzv. Pětku), politizaci státní správy nebo neschopnost vyřešit národnostní otázku.

Rok 1948 byl zajisté přelomem, jenž zahájil stalinskou diktaturu. Otázkou ale je, proč převzetí moci proběhlo tak snadno a proč bylo akceptováno značnou částí společnosti, nejen komunisty. Připomeňme, že ve volbách v roce 1946 obdržela KSČ čtyřicet procent hlasů, což bylo nejvyšší vítězství komunistů v demokratických volbách ve světových dějinách. Předpoklady stalinizace je tedy třeba vidět jak v bolševizaci z konce dvacátých let, tak i v ochotě československé společnosti radikální transformaci přinejmenším tolerovat. Skilling a Rupnik si položili otázku po diskontinuitě v československé politické kultuře, způsobené hlavně traumatem Mnichova a okupace. Prožitek kapitulace, míra následné kolaborace a poměrně slabý protinacistický odboj - tyto skutečnosti znamenaly přelom v československé politické tradici. Kapitulantství bylo po válce kompenzováno vypjatým nacionalismem, který - přiživen protektorátní propagandou "národní pospolitosti" - zvyšoval přitažlivost modelu založeného na vylučování celých skupin obyvatelstva.  

Směrodatný byl postoj dělnictva, jež bylo ochotným komplicem, ba aktivním činitelem změn. Závodní rady se už před únorem samy dobrovolně přetvořily v převodovou páku strany. Syndikalismus a autonomistické proudy byly neutralizovány. Komunistická hegemonie v dělnictvu se prosadila i proto, že žádná jiná socialistická alternativa neexistovala. Komunisté autenticky odmítali prvorepublikový kapitalismus, zároveň se ale zprvu hlásili k masarykovské demokratické tradici. Jejich důsledně demokratická rétorika byla úspěšná. Konečně "puč" stvrdil i Jan Masaryk svým setrváním v Gottwaldově vládě, jež měla požehnání prezidenta Beneše. Převládla víra, že komunisté nejlépe provedou všeobecně podporovanou cestu k socialismu.

Po únoru KSČ pokračovala v účinném začleňování dělnictva do státního a hospodářského aparátu, podporovala jeho sociální vzestup. Tím se na delší dobu otupil dělnický protest. Míru teroru, jenž doprovázel radikální transformaci společnosti, sice mnozí nečekali. Jistě, byla to revoluce shora, a třeba i řízená z Moskvy, ale to není podstatné. Důležitější byla pokračující podpora "nastoupené linie" a absence protestu. Proč byly masy komunistů zcela devótní, proč zůstali dělníci pasivní? Proč byly pražské monstrprocesy tak fanatické, kde se vzala ta ďábelsky dokonalá atmosféra nenávisti? Odkud ta perfektní nacvičenost, proč nikdo aspoň neodvolal, jako Bucharin v Moskvě? Procesy přitom byly jen špičkou ledovce: stalinský teror představoval masovou operaci, kterou někdo musel provádět, z které někdo musel profitovat, v kterou někdo musel věřit.

Ve volbách v roce 1946 obdržela KSČ čtyřicet procent hlasů, což bylo nejvyšší vítězství komunistů v demokratických volbách ve světových dějinách. Předpoklady stalinizace je třeba vidět jak v bolševizaci z konce dvacátých let, tak i v ochotě československé společnosti radikální transformaci přinejmenším tolerovat.

Skillingovy a Rupnikovy postřehy nás přivádějí k radikálnímu závěru: nástup komunistické diktatury v roce 1948 nebyl ani "revolucí", ani "pučem", ale výsledkem postupného sbližování demokracie a stalinismu, specificky české mírové cesty k diktatuře. Proběhl bez aktivního sovětského zásahu, v souladu s formálními ústavními pravidly a se silnou podporou společnosti, hlavně dělnictva. Dnes není příliš plodné chápat tento přelom jako střet dvou protichůdných ideologií - demokracie a stalinismu. Šlo spíš o kontinuální prolínání hybridních forem panství, v němž se mísily masově demokratické a autoritářsko-byrokratické prvky. Stalinismus byl podle Skillinga komplexní proces, který zahrnoval jak pasivní toleranci, tak aktivní podporu společnosti. Nebyl nadpřirozeným monstrem, ale lidským produktem, jenž reagoval na autentické lidské potřeby, ať už na touhu po důstojnějším životě nebo potřebu vylít si vztek na elitách, v tomto případě buržoazních intelektuálech nebo bývalých aparátčících. Horlivá víra ve Stalina, v to, že strana má vždycky pravdu, nebyla ani přetvářkou, ani halucinací, jak se nám snaží namluvit převařovaná totalitární báchorka. Odrážela svébytnou racionalitu, zvláštní myšlenkový svět, jenž se utvořil na pozadí dějinné zkušenosti třicátých a čtyřicátých let.

Právě v hybridnosti stalinismu a jeho schopnosti sloučit masovou demokracii s autoritářstvím a terorem vidím důvod k tomu, abychom se i dnes kriticky propracovávali jeho dějinami. Jeho emancipační prvky nelze přehlížet - například zrovnoprávnění žen, z kterého dodnes vycházíme. Stalinismus dokázal na čas integrovat i uměleckou avantgardu, která se zoufale snažila vyzdvihnout českou kulturu z bahenní lázně maloměšťáctví, než ji zatnulo tipec Kopeckého obrozenecko-starorakouské fotrovství. Český stalinismus v praxi nikdy nebyl cool, to jedině snad když Teige s Nezvalem v roce 1929 psali "Zásadní stanovisko" proti Olbrachtovi, Majerové a spol. Fotrovský "realismus", bezduchá stařina pak dlouho kvetly za Novotného a po krátké pauze s plnou silou za Husáka (tato estetika má zjevně tuhý kořínek - dnes se znovu vrací s novodobými soudruhy Pláteníky, s hnědými obleky, kotletami, přehazovačkami a umaštěnými šajtlemi, s četnickým světonázorem a uměním, které opět rozdává radost statisícům). Napětí mezi fotrovstvím a emancipačním výbojem protkává a kolonizuje všechny české převratové momenty, v nichž nakonec vždycky převáží konsolidační prvek. Stalinismus je zkratkou, trestí tohoto českého sebestabilizačního umu. Jeho pravé příčiny nikdy plně neodhalí ani to sebevědečtější bádání, takže navždycky zůstane dobou vymknutou z kloubů, na kterou hledíme v němém úžasu, která ale bude dál provokovat k novým výkladům a spekulacím o nás samých.

 

Právě se děje

Další zprávy