Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
28. 12. 2015 14:00

České elity? Kdo to je? Kam se vypařily? Existují? Jsme národ hýčkaných antielit

České pojetí výjimečnosti se váže nikoli na postoje, na myšlenky, ale na post, na zastávanou pozici. Jedničkou je prezident.
Václav Havel patřil mezi elity. Dnes se po něm lidem stýská. Ne všem. Někteří ho nenávidí. Osud elit.
Václav Havel patřil mezi elity. Dnes se po něm lidem stýská. Ne všem. Někteří ho nenávidí. Osud elit. | Foto: Vojtěch Marek

Často teď slýcháme, že u nás „selhaly elity“ nebo že „elity mlčí“. O pár let dřív se spíš mluvilo o tom, kdo je „elitář“. Kupříkladu Václav Klaus v únoru 2013 pro polský týdeník Do Rzeczy řekl o Václavu Havlovi, že „místo demokracie chtěl elitářskou postdemokracii“.

Co jsou vlastně české elity? Jsou to ti lepší, vzdělanější, vybraní, vyvolení? Nebo jsou to ti, kteří mají větší společenský vliv, takže nesou větší zodpovědnost? Jak elity vnímáme? A skutečně selhaly či selhávají?

V jednom starším průzkumu (1997) respondenti za elity považovali poslance a senátory, špičky partají, ministry a náměstky. Primátory a starosty velkých měst, šéfy velkých podniků a bank. Lídry vysokých škol, zdravotních zařízení, hospodářské šéfy, ale taky vedoucí odboráře. Šéfy policie a armády. Vlastníky a šéfredaktory velkých médií. Prominentní umělce. Šéfy vědeckých institucí. Hodnostáře největších církví.

Zajímavé. Za elity tedy nejspíš považujeme (až na umělce) lidi ve funkcích. České pojetí výjimečnosti se váže nikoli na postoje, na myšlenky, ale na post, pozici. Nejde ani tak o to, jaký jsem, ale na jakém místě sedím. Za nejelitnější elitu je u nás mnoho let považován prezident. S přímou volbou ten pocit možná ještě posílil.

Za minulého režimu to tak docela neplatilo. Známí opozičníci (lidé jako Václav Havel, Petr Uhl, profesor Patočka a další) byli mnohými vnímáni jako kontraelity. Měli svoji váhu, podobně jako emigranti, kteří něco pro zemi dělali, třeba Pavel Tigrid, A. J. Liehm, Josef Škvorecký atd.

Mezi elity se tehdy počítala i kontrakultura, nejen chartisté, ale taky lidé z undergroundu, Plastici, Magor Jirous, Čuňas Stárek... Bylo to dáno režimem, pokřivením situace. Platilo však, že nešlo jen o postavení, o funkci. Opozice patřila mezi elitu díky svému postoji, názoru.

Elitní forma, nikoli obsah

Když se podíváte na výše uvedený seznam elit, kde tam najdete nějakého dejme tomu filosofa, který nerektoruje, nevede instituci? Za bolševika to byl Václav Černý, Jan Patočka, Ladislav Hejdánek, Milan Machovec atd. Dnes nenajdete. Posunuli jsme elity do oficiálních křesel. Nejde už o to, co si myslí, co dělají, jak jednají, ale jakou pozici drží. Není divu, že část společnosti míní: elity selhávají. Kdyby neselhávaly, ohrožovaly by svoje pozice.

Představu elity silně ovlivňují média. Noviny, televize, rádio a samozřejmě sítě, Facebook. Můžete se stát „elitním blogerem“, ale často jde o poutání pozornosti co největší blbostí, kterou „poustne“, sdílí, klikne na ni co nejvíc lidí. Elitou se mohou stát i lidé vyšinutí, tedy zajímaví.

O elitách v jakémsi kontrasmyslu se letos mluvilo v souvislosti se 17. listopadem. Při jeho studentské „opravě“ 22. listopadu mluvil na pražském Albertově rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek: Češi jsou plebejský národ, protože přišli o aristokratické i měšťanské elity.

Bek řekl, že existuje plebejství lokajské, které se krčí před vrchností, ubližuje slabším a nemá úctu k pravidlům. Pak existuje plebejství svobodné, osvobozené prací a vzděláním, které reprezentovali například Palacký nebo Masaryk a které je hrdé, sebevědomé a připravené pomáhat slabším. „Úkolem vysokých škol je pomáhat nám najít cestu k tomu, aby v nás všech vítězilo to svobodné plebejství, ne to plebejství lokajské. Ať žije svoboda!“

Světlou výjimkou jsou Ztohoven

Jsme plebejský národ, neboť jsme přišli o elity aristokratické i měšťanské. Bek taky vnímá elity jako skupiny funkční, nebo dokonce dědičné. Jeho úvaha měla být asi burcující, mluvil o „svobodném plebejství“, které zřejmě má nahradit ony ztracené elity knížat a měšťanů.

Podstatné: důraz položil na svobodu. Jistě mezi elitu patřil třeba Stalin nebo u nás Miloš Jakeš, elitou je Putin, ale to nejsou lidé, kteří přinášeli a přinášejí svobodu. Fungují jako antielity, elity moci, mocní lidé. Nic jim není vzdálenější než „svobodné plebejství“.

Elity, pokud mají pro své okolí smysl, směřují vždycky ke svobodě jednotlivce. A dělají to viditelně, jejich okolí o tom ví. Mohou klidně sedět ve funkci, mohou klidně mít knížecí rodokmen, být ministrem či prezidentem, ale vyznávají svobodu jednotlivce. Jejich cílem je pomáhat slabším, ctít pravidla.

Příklad. Prezident, který si postaví hlavu a svého názorového odpůrce odmítá jmenovat profesorem, ačkoliv splnil všechny zákonné podmínky, aby se jím stal, je antielitou, elitou na ruby. Stejně tak je antielitou ten, kdo podporuje autoritáře, komu je jedno, že kašlou na lidská práva.

Selhaly tedy české elity? Částečně. Slyšeli jsme v posledním roce málo hlasů vědců, filosofů, kněží, farářů a umělců (světlou výjimkou je skupina Ztohoven), kteří by své české okolí nahlas vyzývali k odmítání pseudoelit, tedy pouze funkčních elit. Málo hlasů žádalo, ať pomáháme, soucítíme s uprchlíky, kteří prchají před válkou.

O českých vědcích skoro neslyšíte (kromě těch, kteří varují před přílivem muslimů.) Byli snad skoro všichni vypuzeni do ciziny? Kde jsou? Elita, pokud je elitou, musí jít do střetu, bránit pronásledované. Elita, která myslí jen na sebe, to jsou panáci, postaři (od slova post). I když je sebeznámější, sebechytřejší, sebepreferovanější.

Putna, Halík, Dobrovský, Urban...

Akademici u nás selhali. Slyšet jsou, až když jim moc šlápla na bosý palec, až když jim prezident odmítá podepsat profesury a nezve je na Hrad. Neselhali všichni. Slyšet je Martina C. Putnu, Tomáše Halíka a občas i další. (Za dalekozraký považuji kupříkladu text Halíka: Máme s muslimy stejného Boha?) Ozývají se bývalí chartisté, třeba exministr obrany Luboš Dobrovský, Jan Urban a jiní. Ale mnohem silněji slyšíme elitní blázny. Což je taky vina médií; v naději na kliky, sledovanost a čtenost jim poskytují obří prostor.

Specifickou elitní skupinou jsou špičkoví čeští podnikatelé. Máme dost miliardářů, často jsou však tihle lidé propojeni s politiky a šíbry. Budí nedůvěru, pochybnosti a přes jejich obří majetky je mezi elity většinou nelze zařadit. K podstatě elity patří skutečnost, že je aspoň částí veřejnosti jako elita vnímána.

Právě díky zapletenosti s mocí, díky manipulování mocí, jsou podnikatelské elity u nás tiché, jako by pomalu neexistovaly. Nebo rovnou, jako Andrej Babiš, který je typickou českou elitou na druhou, spojují podnik s politikou (agrofertoministr financí je vážně elitní atomovka). I mezi podnikateli, samozřejmě, najdeme výjimky.

Jsme společností ojedinělých elit, zaražených elit, neodvážných, nesebevědomých elit. A naopak velmi mocných antielit. Díky tomu veřejný prostor postrádá kvalitní debatu, o hodnoty, o svobodu často jakoby vůbec nejde. Být elitou je v Česku tvrdý chlebíček, elity jsou cílem nenávisti mocných i zmanipulovaného lidu. Což nic nemění na tom, že o nich málo slyšíme a že selhávají. - O to víc si ceňme těch nemnoha, které svobodně neselhaly.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Federer rozdrtil Albota, v Basileji je už posedmnácté ve čtvrtfinále

Miláček domácích fanoušků Roger Federer porazil v druhém kole v Basileji 6:0, 6:3 Moldavana Radu Albota a při 19. startu na halovém turnaji v rodném městě si zahraje 17. čtvrtfinále. V dosavadních dvou zápasech prohrál slavný švýcarský tenista jen pět gamů.

Osmatřicetiletý Federer dnes navázal na úvodní výhru nad Němcem Peterem Gojowczykem za 53 minut a s Albotem se zdržel jen zhruba o deset minut déle. Na kurtu tak grandslamový rekordman nestrávil ještě ani dvě hodiny a upravil svou bilanci v St. Jakobshalle na 73:9.

Federer útočí v Basileji na jubilejní desátý titul, což se mu letos povedlo už na trávě v Halle. Ve čtvrtfinále se může střetnout s krajanem Stanem Wawrinkou, jehož ještě ve 2. kole čeká Američan Frances Tiafoe.

Zdroj: ČTK
Další zprávy