Komentář k tématu kvót pro přijímání uprchlíků, který Aktuálně.cz zveřejnilo 21. dubna. Třináctého května Evropské komise představila návrh, podle kterého by "česká kvóta" činila 525 osob. Premiér Bohuslav Sobotka to odmítl s tím, že Česká republika chce pomáhat uprchlíkům na základě suverénního rozhodnutí vlády, ne podle pravidel Evropské unie.
Středozemní moře se proměnilo v peklo. O víkendu u břehů Libye zahynulo až 900 uprchlíků. Několik set jiných plulo v pondělí k Evropě na mizerných kocábkách, které se začaly potápět, troskotaly. Od začátku roku zemřelo asi 1600 běženců, kteří se snažili přeplout do Evropy ze severní Afriky. Loni jich ve Středozemním moři utonulo asi 3,5 tisíce.
Prezident organizace Lékaři bez hranic Loris De Filippi srovnává počty utopených běženců s údaji o obětech ve válečných oblastech. „Ve Středozemním moři vzniká masový hrob. Odpovědnost nese evropská politika,“ tvrdí.
Největšímu náporu migrantů čelí Itálie. Minulý týden přijala 11 tisíc lidí. Loni 170 tisíc. (O takové situaci v Česku nemáme ani tuchy.) Italský premiér Matteo Renzi volá, že Evropa nesmí ignorovat masové tonutí. „Před dvaceti lety jsme odvraceli hlavu od Srebrenice. Nesmíme to dělat dnes, nesmíme nechat lidi, aby se vzájemně zotročovali, nesmíme uvažovat o tom, že bychom nechali pašeráky lidí vyhrát,“ burcuje nás.
Emigranti míří také na Maltu. Tamní předseda vlády Joseph Muscat sdělil stanici BBC: „To, co se nyní děje, má epické rozměry. Pokud před tím bude Evropa a světové společenství stále zavírat oči, budeme odsouzeni. Stejně jako dějiny odsoudily Evropu, když se zavíraly oči před genocidou tohoto a minulého století.“
Muscat popsal, co se odehrává: „Gangy kriminálníků přivádějí lidi na lodě, někdy dokonce s pistolemi na spáncích. Posílají je na cestu smrti, nic jiného. Je to genocida, nic míň než genocida.“ Šéfdiplomatka Unie Federica Mogheriniová prohlásila: „Každý den je naší povinností zachraňovat lidské životy.“ Chce „rozdělit mezi všech 28 členských států EU tuto povinnost a odpovědnost, která příliš dlouho ležela jen na bedrech jižních zemí.“
Známe tři klíčové problémy. Prvním jsou rozvrácené země, kde se válčí a odkud lidé houfně, po milionech prchají: Sýrie, Libye, Súdán, Somálsko atd. Plus země, kde je veliká bída, lidé umírají hlady. Situaci v těchto místech Evropa neumí vyřešit.
Teoretické pravdičky nepomohou
Přesto neustále od politiků slyšíme: „problém se musí řešit na místě“. Pravda teoretická, v dohledné době nedosažitelná. Dál se mluví o tom, že uprchlíky je třeba držet co nejblíže k zemím, odkud prchají. I to je jen teorie, nedaří se to. Emigranti houfně utíkají do Evropy a budou utíkat. Utečenecké tábory třeba v Turecku jsou totálně přeplněné a situaci nezvládají.
Druhý malér: obchod s utečenci. Dají vše, co mají, aby zachránili sebe a své rodiny, stovky, tisíce dolarů. V jejich zemích jim hrozí buď smrt ve válce, nebo vyhladovění. Pašeráci jim nabízejí cestu po moři do evropského ráje. Vydělávají na jejich bídě obrovské peníze. Moc je nebude bolet, pokud jim EU potopí pár rozvrzaných bárek. Okamžitě koupí jiné.
Kšeft s „otroky“ (uprchlíky) je neskutečně výnosný. Italská policie teď oznámila, že rozbila síť pašeráků lidí, zadržela až tisíc lidí. Velký úspěch, avšak pašování pojede dál; na převoz, útěk, spásu podle odhadů čeká až milion běženců, kteří chtějí na Maltu či do Itálie.
Evropa uvažuje, že by do Středozemního moře vyslala vojenské lodě, které by monitorovaly libyjské pobřeží. Ale kolik zemí bude ochotno tak problematickou armádní akci podpořit? Dala by OSN tomu podniku požehnání? Vojenské operace v arabských zemích se, jak známo, více než nedaří.
Zatím jsme sledovali opačný přístup - Itálie loni skončila operaci Mare Nostrum, tedy nasazení většího množství hlídek a záchranářů ve Středozemním moři. Operace přišla měsíčně na devět milionů eur... Itálie na to neměla peníze. Teď se uvažuje, že by podobnou aktivitu financovala celá EU. Pozdě.
Třetím obrovským malérem pak jsou uprchlíci v Evropě. A tento malér má ještě svoji kritickou podmnožinu – postoj obyvatel jednotlivých zemí k uprchlíkům z Afriky a k muslimům. Ten se v posledních letech stále zhoršuje. Nacionální partaje probouzejí nenávist a strach. Obyvatelé mnohde (i u nás) běžence odmítají.
Charlie Hebdo a 900 utonulých
Je to příznačné: prožíváme s obrovskou citlivostí dejme tomu teror v pařížské redakci Charlie Hebdo. Sedmého ledna tam džihádističtí teroristé 12 lidí zabili, popravili, a 10 zranili. Děsivá akce. O víkendu u břehů Libye zahynulo na jedné lodi až 900 utečenců, naprostých zoufalců. Ruku na srdce, to s námi pohne méně. Asi je nevnímáme jako „nás“.
Český premiér Sobotka mluví o „sérii lidských tragédií“ ve Středomoří. Ale problém si drží od těla: „Česká republika poskytuje pomoc řadě uprchlických táborů a jsme připraveni v rámci evropské solidarity naši pomoc navýšit.“ O přesunech utečenců k nám nechce slyšet. Odmítá kvóty, přerozdělování uprchlíků v EU. „Takové rozhodnutí o solidaritě by mělo zůstat v kompetenci jednotlivých členských zemí.“ A ještě připomene, že jsme hotovi ke gestům, jako když jsme přijali 70 syrských uprchlíků. Málo.
Mluvíme rádi o Evropské unii, ale jaká by měla být naše, česká role, když se toto děje ve Středomoří? Co jsme udělali od loňského roku, kdy se začalo v EU více hovořit o tom, že některé země (Francie, Itálie, Německo, Británie atd.) nezvládají masivní nápor utečenců ze severní Afriky? Kolik jsme vybudovali utečeneckých zařízení? – Ani jedno. To by bylo nepopulární. Místo toho dovezeme pár desítek volyňských Čechů a bijeme se v prsa, jací jsme dobří vlastenci.
Považujeme se za demokratickou zemi. Ale i v demokracii snad platí, že ochrana životů je na prvním místě. Uprchlík má právo na ochranu života. Lidé, muži, ženy, děti tonoucí ve Středozemním moři, tísnící se v táborech v Itálii, mají právo na ochranu života, nejen na živoření. V české vládě sedí sociální demokraté. Honosí se sociálním cítěním. Kam se podělo?
Nemůžeme do nekonečna tvrdit, že problémy Unie jsou problémy Unie, a ne naše. Nemůžeme donekonečna držet ten český postoj, tedy „chceme dotace“, „dejte nám dotace“ (které ani neumíme čerpat), ale nic po nás nechtějte.
Jednou z cest, jak lidem ze severní Afriky pomoct, je umožnit jejich legální vystěhování (bez pašeráků) třeba i k nám.
