Snad v žádném jiném unijním státě nevzbudilo zahájení konference o budoucnosti Evropy tak malý zájem jako v Česku. Plně to odpovídá tradiční české apatii vůči dění v Bruselu, v jejímž rámci kombinujeme setrvalý nezájem o evropskou politiku s občasnými erupcemi neúspěšných požadavků na ostatní.
Tedy na ty, kteří vědí, že je mnohem lepší být ve středu dění - a proto investují do přípravy na sérii debat o budoucnosti zaseklé unie.
Že by na konci společné unijní orgány neposílily, je takřka vyloučené. Už proto, že silnější jsou již nyní. Britský týdeník The Economist před časem dobře popsal, jak aktuální krize přidala Bruselu moci: drží klíč od nových zelených fondů a razítkovat bude i rozpočty pokrizové obnovy. Trefně to ilustruje karikatura, na níž předsedkyně Evropské komise dělá potichu malé kroky, ale zůstávají za ní velké šlápoty.
Česko má v tomto dění zároveň extrémně složitou i velmi jednoduchou pozici. Extrémně složitou proto, že po letech nezájmu o unijní politiku lze jen velmi těžko znovu vplout do všech debat a obhájit v nich národní zájmy.
Zároveň je ale situace velmi jednoduchá: sotva cokoli prosadíme, pokud si nevytvoříme koalici podobně smýšlejících států. Na první dobrou se samozřejmě nabízí středoevropské regionální uskupení Visegrád. To ale zatím rozhodně nefunguje v náš prospěch. Dokud se Praha nerozhodne, jaký je její poměr k Varšavě, Bratislavě a Budapešti, může zapomenout na to, že by nějak smysluplně ovlivnila debatu o budoucnosti sedmadvacítky.
Ocásek iliberálního Maďarska
Jak málo se zajímáme o klub, který pravidelně v Bruselu vyztužujeme svým hlasem, dokládá i osud nedávného rozhovoru maďarského premiéra Viktora Orbána pro slovenský deník Postoj - první Orbánovo interview pro slovenský list za poslední dekádu. Ve Visegrádu rozhovor rezonuje, na Slovensku ho probírají expremiéři, jen v Česku je nám to jedno. Nemělo by, protože Orbánova slova dobře ukazují, že v jeho očích jsme pouhým ocáskem mocenských her, do nichž se pouští - vnímá nás coby jakousi panslovanskou chaotickou výztuž úradků Varšavy a Budapešti.
Ač je mezi zeměmi V4 je mnoho rozdílů - jak váhových, tak třeba ve vztahu k Rusku -, je Orbán přesvědčen, že do roku 2030 bude středoevropská skupina jednotnou iliberální protiváhou francouzsko-německého tandemu. Není to úplně vyloučené. Varšava a Budapešť si už přes veškeré rozdíly mocensky rozumí a Orbán po odchodu svého Fideszu z největší lidovecké frakce Evropského parlamentu vytváří novou euroskeptickou sílu právě s polskou vládní stranou PiS. V rozhovoru říká, že by mu v jejích řadách nevadila ani Marine Le Penová a další ostří euroskeptici.
Cílem má být "velká středoevropská renesance", která účinně tlumí veškeré nápady Němců a Francouzů. Taková představa o střední Evropě rozhodně není v zájmu Česka a Slovenska. Ze Slovenska se ale ozývá nadšený potlesk maďarskému vůdci, z Česka tradiční apatie, se kterou si šikovnější mohou dělat, co chtějí.
Horizontála
Budapešťský premiér využívá faktu, že středoevropské země upadly po "návratu na Západ" do hluboké krize identity. Jejich touha objevit svůj unikátní raison d'etre je značná a je v přímém protikladu s cílem započaté konference o budoucnosti Evropy, která naopak hledá více toho celounijního, co může být společné všem bez vzájemného vymezování.
Pro Česko se v tomto identitárním chaosu ale nabízí na počátku jednoduchá cesta, a to splněním jednoho trestuhodně odkládaného domácího úkolu. Základem jakéhokoliv snažení musí být výraznější sepětí se Slovenskem. Politici obou zemí sice pravidelně vykládají, jak oba národy někdejší federace mají ty nejlepší bratrské vztahy, konají se spektakulární společná zasedání vlád a podobné taškařice, ale reálně se Česko a Slovensko od sebe oddalují. Nedokážou se shodnout nejen na zásadních věcech, jako je společná měna, ale ani na relativních "drobnostech", jako je společný postoj k automobilovým emisím a další bruselské agendě.
Jak ničivá je při jednáních neschopnost mluvit jedním hlasem za 16 milionů obyvatel bývalé federace, víme už z mnoha prohraných bitev. Ale nyní se ukazuje, že velmi brzo to bude škodlivé i v rámci Visegrádu. Orbán chce z vetovací koalice proti migrantům vybudovat něco aktivního, a to ku prosazování svého konceptu iliberální demokracie.
U toho buď Česko nesmí být, nebo to v rámci Visegrádu musí mírnit česko-slovenskou horizontálou.
Česko/Slovenskem proti czexitu
Konference o budoucnosti Evropy pro Česko už dávno začala, jen jsme si toho dosud nevšimli. Premiér Andrej Babiš se netají obdivem vůči svým dvěma středoevropským vzorům - premiérům Mateuszi Morawieckému a Viktoru Orbánovi. Bohužel ti nedělají politiku, která by jakkoliv pasovala k českým národním zájmům. Zoufalá je ale i politika naší opozice. ODS původně budovala k unii svébytný přístup ruku v ruce s britskými konzervativci - aby posléze zjistila, že je v europarlamentní frakci s polskými národovci, kteří nyní asi přejdou pod křídla Viktora Orbána.
V současnosti tak Česko nemá v Bruselu žádné smysluplné kontakty. O czexit zdejší národovci nemusí usilovat, protože jsme ho fakticky už spáchali.
Takto vybaveni vstupujeme do velké celoevropské debaty o budoucnosti z té úplně nejhorší pozice - bez vyjasněných národních zájmů, bez faktických spojenců, zcela zesměšnění mnoha eskapádami završenými vrbětickou bramboračkou.
Štěstí v neštěstí však je, že první úkol je jasný: v čím dál chaotičtější Evropě a obklopeni iliberálními sousedy potřebujeme znovu vytvořit Česko/Slovensko, které by poprvé v historii bylo opravdu funkční a ve shodě.
