Jak se vede chodcům v Praze a v jiných českých městech? Moje zkušenost: v zájmu autorit, úřadů, policie, dopravních inženýrů figurují na posledním místě. Na prvním nepochybně vévodí auťáky, automobilová doprava. Ta má přednost, pro auta a náklaďáky se dělají podjezdy, nadjezdy a tunely, všecko možné. Pro chodce velmi málo.
I na cyklisty, i když to není žádná sláva, myslí politici a úřady víc. Možná proto, že cyklostezky jsou výnosný byznys a že tam přitékají evropské dotace. Ale pořadí zájmu je pevně dáno, každý, kdo žije dejme tomu v hlavním městě, to musí vidět: auta, dvoukolky segwaye, kola, pak zeje díra a následují zanedbávaní pěšáci, za kterými nestojí žádná vlivná lobby. Nejsou v módě.
Gard by měl být opačný; ve městě má být na prvním místě chodec. Jakmile by politici uvažovali takto, velká česká města by nebyla tak šíleně přecpaná auty, nebylo by samozřejmé, že motorová vozidla mohou prakticky kamkoli. Mimochodem, chodec, tedy nejzranitelnější účastník silničního provozu, měl v roce 2013 trojnásobnou šanci, že zemře na přechodu, než v roce 2000.
Každý pěší udělal tuto zkušenost: přichází k neřízenému přechodu, k zebře beze světel, stojí na kraji, jenomže auta jedou dál. Jistě že ne všechna, ale stále jich opravdu velké množství nedá pěšákovi přednost, i když mu ji silniční zákon, paragraf 5 odst. 2 písm. f), zaručuje. A potkat policajta, který by tam hlídal? Zázrak.
Přesto je však neřízená zebra v určitých případech lepší, a dokonce i bezpečnější, než světelný semafor pro chodce. Jako příklad mohu uvést přechod v Praze na Vypichu, který přejíždím na kole, nebo přecházím pěšky velice často. Vypich je klíčová křižovatka, tudy směrem k centru proudí denně šňůry aut, zásobovačů, dojížděčů i místních, kteří pohrdají hromadnou dopravou.
Ještě před pár měsíci byla pod křižovatkou na Vypichu u zastávky tramvaje obyčejná zebra. Autobus stavěl na silnici před přechodem, tramvaj u refýže za přechodem. Chodec měl přednost (nikoli před městskou hromadnou dopravou), a když mu jela tramvaj, mohl mávnout na auta, vejít na přechod a tramvaj chytit.
Čekej, čekej, čekej, pěšáčku
Pak přišla modernizace: světelně řízený přechod. Dokonce má dva pruhy, jeden je pro pěší a vedle ještě pruh pro cyklisty, aby i oni mohli přejet. Jak cyklisti, tak pěší mají k dispozici krabičku, kde mohou zmáčknout knoflík, objeví se červený nápis ČEKEJ... a čekají.
Změna nastala i v tom, že na zastávce tramvaje teď staví také autobus, hodně frekventovaný spoj na letiště. Jede po kolejích. Autoři přechodu měli jistě na mysli bezpečí chodců. Jenomže přechod je nebezpečný. Červená pro chodce a kolaře tam visí strašně dlouho. Mačkáte, div vám palec neupadne, a nic. Zjevně je knoflík pro čekající jen „placebo“, vyvolává mylný pocit, že něco ovlivňují, ač neovlivňují nic.
Miliony aut městu jeho obyvatelům škodí. Není žádný rozumný důvod nechat auta proudit, zatímco chodci ujíždí tramvaj. Navíc je takový přechod u stanice hromadné dopravy nebezpečný. Mnozí chodci prostě nečekají.
Takže mačkáte, čekáte, červená vykazuje mimořádnou odolnost a vytrvalost a auta proudí jak Dunaj v Komárně. Přijíždí vám tramvaj nebo autobus, ale musíte čekat. Díváte se naštvaně, jak vám spoj ujíždí. Ti méně průbojní se dívají. Zbytek neváhá, sleduje auta, a jakmile najde skulinu, červená nečervená, skočí na přechod a sprintuje na tramvaj či autobus.
Pokud zrovna nejsou prázdniny, ráno tam přestupuje i plno dětí, které jedou do školy. Kluci a holky mají ještě méně trpělivosti než staří, riskují mnohem víc.
Přitom by stačilo, aby knoflík pro chodce nebyl jen placebo a skutečně fungoval. Po jeho stisknutí by se na vás dál nešklebil červený panáček, ale naskočila zelená. Jde to. Léta jezdím do Sušice. Z nábřeží Jana Seitze vede přes Otavu most pro pěší. Přejdete ho a přes silnici na nábřeží Karla Houry vede řízený přechod. Zmáčknete knoflík a za pár vteřin naskočí zelená.
Už slyším výhrady: to by se na křižovatce na Vypichu štosovala auta, byly by tam zácpy. Logika toho přechodu (který by se měl spíš jmenovat „nechod“, „čekák“ nebo „trčák“, protože tam věčně věků čekáte a trčíte) je jasná: udržet plynulé proudění vozů do města.
Logika přesně opačná, než má být. Miliony aut městu a jeho obyvatelům škodí. Není žádný rozumný důvod nechat auta proudit, zatímco chodci ujíždí tramvaj. Navíc je takový přechod u stanice hromadné dopravy nebezpečný. Mnozí chodci prostě nečekají.
Město plné aut se v letních vedrech mění v rozpálený prašný kotel, na mnoha místech se prakticky nedá chodit. A nedej bůh, aby přišla průtrž, to se chodec v Praze, kupříkladu u stanice tramvaje nedaleko Filozofické fakulty nebo Rudolfina, musí připravit na neustálý příval vody od kol vozů, které projíždějí kalužemi.
Na druhou stranu však: je to jen chodec. Tak ať si trhne.