Jedna z významnějších evropských univerzit - leicesterská - chystá zásadní změny ve výuce. Na tamní anglistice připravují "dekolonizaci" osnov, tak, aby napříště nabízely zejména kurzy věnované studiu rasy a sexuality. Vedení ústavu je přesvědčeno, že jde o strategický krok, který škole vylepší pozici v "globální soutěži".
Třebaže jde o jednu katedru na jednom akademickém pracovišti, zaslouží si případ širší pozornost. Dobře ilustruje vývoj znepokojivého trendu.
Tenkrát za Shakespeara
Univerzitní management seznámil vyučující s připravovanou změnou prostřednictvím mailu. Odůvodnil ji tím, že právě takové posuny teď studenti očekávají. Nabízí se samozřejmě otázka, jak to zjistil. Ptal se potenciálních uchazečů o studium? Nevíme. A nevíme tak ani, proč by studenti měli očekávat právě tento druh změn. Snad proto, že absolvovat takové kurzy bude snazší, případně více trendy?
Veřejně dostupné informace zatím naznačují, že hlavním cílem je zvýšit atraktivitu (míněno prodejnost) nabízeného programu, jehož nově zamýšlenou podobu mluvčí univerzity nazvala "vzrušujícně inovativní". O tom, jak kvalitní či ucelené vzdělání by měl poskytnout, neřekla nic. A i když prý ještě bude management se členy anglistiky o věci diskutovat, džin z láhve je již venku.
Co si ale vlastně máme představit pod pojmem "dekolonizace", který nové učební plány zastřešuje? Nepochybně se etymologicky odvíjí od pojmu kolonie, respektive koloniální minulost. A ano, tu britské impérium jistěže má. Přijmeme-li přitom tezi, že literatura do jisté míry vždy odráží stav společnosti, pak samozřejmě ta anglicky psaná, produkovaná na ostrovech, byla a možná i stále je koloniální. Tím spíše, že bývalé mocnosti si ve svých někdejších teritoriích většinou nadále udržují jakýsi politický, ekonomický i kulturní vliv.
Připusťme, že snaha zastřít tento fakt vytvářením "vzrušujícně inovativních" výukových programů je snad poháněna dobrými úmysly, každopádně ale dlážděna intelektuální nepoctivostí, jaká by v univerzitním prostřední nikdy neměla nacházet místo.
Hlubšímu pochopení věci by nepochybně mnohem více prospělo třeba bádání o tom, jestli a jak mocenské (i jiné) struktury privilegují určité rasy, pohlaví či třídy (pokud se neštítíme marxistických termínů), čímž jim zajišťují i snadnější přístup k písemnictví, protože jejich příslušníci jsou jaksi automaticky chápáni coby autoři, čtenáři i dejme tomu románové postavy. Což ale neznamená, že jiné skupiny osob v takto vytvářených literárních dějinách zcela chybí - jen se musejí pečlivěji hledat, a pokud se snad finálně nenajdou, i jejich absence o něčem podstatném vypovídá.
V Leicesteru se ovšem místo důkladného studia schyluje ke škrtání. Tamní výuka má do budoucna zcela ignorovat staroanglické a středoanglické texty, jakými jsou například Béowulf či Canterburské povídky. Chronologicky orientované semináře začnou - jak ujišťuje mluvčí - "už u Shakespeara". Tedy se máme patrně zaradovat. Emoci to ale vyvolává přesně opačnou. A to hned z několika důvodů.
Béowulf v komíně
Ten první je čistě lingvistický a má co do činění se skutečností, že se studenti očividně neseznámí ani se základy historického vývoje jazyka. Jak mají potom rozumět jeho současné podobě? I kdybychom absurdně připustili, že studium jazyka a studium literatury jsou dvě různé věci, pořád se tím nevysvětluje, proč se v případě Béowulfa nedalo sáhnout alespoň po kongeniálních překladech irského básníka a nositele Nobelovy ceny Seamuse Heaneyho a J. R. R. Tolkiena (ano, to je ten tolik oblíbený autor, a ano, jeho díla spadající do žánru fantasy mají kořeny právě zde). Co se pak Canterburských povídek týká, měl by je být schopen číst v originálu jeden každý anglista.
Druhý důvod je ještě závažnější a souvisí s pochopením dějinného vývoje. Vyhodíme-li z historie anglofonního písemnictví Béowulfa, vyletí komínem i střet pohanství s rodícími se křesťanskými hodnotami. A pokud ve jménu "diverzity", jíž se University of Leicester ohání, opustíme i Canterburské povídky, prokazujeme si tím víc než jen medvědí službu.
Právě mistrovské dílo Geoffreyho Chaucera (inspirované především Boccacciovým Dekameronem) přece onu diverzitu nabízí v míře nevídané tím, že čtenáři představuje celou hierarchii středověké společnosti. Skupina poutníků si cestou z Londýna do Canterbury vypráví příběhy. A jelikož jsou to lidé různých typů, rozličné jsou i jejich historky, od mravoučných až po hodně neslušné. Některé z nich se ostatně dotýkají také sexuality (třeba vyprávění přiopilého a přisprostlého mlynáře) a rasy (to když abatyše nešetří protižidovskými výpady, které bychom dnes označili za antisemitské).
A jen tak mimochodem: Chaucerova narativní technika, jež využívá plurality hlasů a někdy i jejich kakofonie, nápadně předjímá to, co předvedla Bookerovou cenou ověnčená Bernardine Evaristová ve své předloňské próze Dívka, žena, jiné. Ta Bernardine Evaristová, jejíž dílo bude - dle již citované univerzitní mluvčí - uzavírat nové seznamy četby na leicesterské anglistice…
Udávat tempo pokroku
Literární kánon, tedy soubor děl, který je autoritami uznán za hoden studia na školách základních, středních a vysokých, se jistěže v závislosti na aktuální době mění. Je to jev žádoucí a bylo by hloupé ho popírat či s ním bojovat. Má-li ale taková transformace k něčemu být, měla by vždy nabízet hlubší porozumění dynamice vztahů mezi dějinami, mocí a literaturou.
Svět nebyl, není a pravděpodobně ani nebude spravedlivý, o čemž ostatně svědčí i aktuální zuřivé kulturní války. Proškrtáváním osnov a retušováním minulosti lze ovšem stěží dosáhnout jeho pozitivní nápravy. Pokud tedy za ni nepovažujeme snahu udávat tempo přebujelé politické korektnosti a zalíbit se takzvané progresivní mládeži, která chce diskutovat jen o tom, co se jí líbí. Ani jednomu by akademická půda sloužit neměla.
Autorka je anglistka, amerikanistka a překladatelka. Působí na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.
