1,8 zetabajtu. Tolik prý měří informační produkce lidstva za rok 2011, a v tom jsou jen digitální data, ne tištěná reklama nebo hlášení nádražního rozhlasu. Není divu, že nás permanentně, alespoň trochu, bolí hlava. Navzájem jsme se přeinformovali, a je to setrvalý stav.
Problém je ale ještě hlubší, a starší než jedničky a nuly. Neumíme zpracovat tajemství. Odmítli jsme ho, neuznáváme ho, nebo si hrajeme se šiframi a "záhadami" jako děti.
Takzvaná vyspělá civilizace je chorobně zvědavá. S touhou po poznání už to nemá nic společného. Netrpělivě se dožadujeme dalších novinek, ačkoli "víme" asi tisíckrát víc, než potřebujeme. A než je zdrávo.
Ano, z internetového deníku to zní jako poměrně kacířská úvaha. Tak tady je.
Cé je správně
Zmatení pojmů začíná školní výchovou. Nevíš?! Měl by ses stydět. Známkují se odpovědi, ne otázky. I mlčení je za pět. To hlavní, co se po nás odjakživa chce, jsou správně vyplněné testy.
Přizpůsobíme se, a pak tak pokračujeme, v náruči médií. Někdy až do smrti.
Je to zádrhel. Těžko po škole chtít, aby nás naučila vědět i nevědět zároveň. A než se člověk skutečně dobere k nevím a s pokorou se zastaví před tajemstvím, musí napřed něco vědět. Pochopit, co ví.
Jenže z informace se mezitím stal fetiš. Fetišisté zahustili svět k nesnesitelnosti.
"Chtít vědět víc, než postačí, je jistý druh nezdrženlivosti," varoval Seneca před dvěma tisíci let, kdy se o dnešním informačním obžerství nikomu ani nesnilo. V dobách, kdy střídmost bývala ctností.
Pascalův zákon
Slovo tajemství by se mělo nabírat pinzetou. Není to tma, prázdnota, ani tabu. Tajemství nesouvisí s tím, jestli ho sdílí introvert nebo žoviální chlapík. Nejde o žádné tutlání, ani o státní tajemství. Dveře, za kterými se cosi "tajemného" skrývá, to je asi tak stejné tajemství, jako otázka v Milionáři - stačí sehnat klíč, a jdete dál. Zvítězili jste.
Brát tajemství automaticky jako výzvu k rozluštění, jako překážku, kterou je potřeba odstranit, to je téměř smrtelný zlozvyk.
Zdrženlivost se i v tomto případě obvykle bere jako selhání. Známka slabosti.
Stavíme před vědce úkol: nejen materiální svět poznávati, ale měniti ho a po příkladu sovětských revolucionářů vědy, po příkladu slavných mičurinců a lysenkovců také míti odvahu k převratným zásahům do přírody, k stvořitelskému dílu v oblasti rostlinstva a živočišstva. Václav Kopecký, referát na IX. sjezdu KSČ, 1949.
Nic k smíchu. Podmanit si svět osvojenou dovedností, to je přece dodneška ceněný způsob existence. Kam oko dohlédne, všude mičurinci.
Nejvyšším výkonem rozumu je uznat své vlastní hranice, usoudil v 17. století Blaise Pascal, vynálezce kalkulačky. Homo sapiens-unlimited dělá, že neslyší.
V zahradě Enter
Curiositas, nazývala středověká teologie vášnivou, nezřízenou touhu po vědění, spojenou se zkoumáním podružných věcí. Kuriozit.
Byl to hřích.
Ale dnes už je úplně jedno, proč Adama s Evou vyhnali z ráje. Všechny jejich hříchy jsme si dávno osvojili. A i Pascalovi jsme se vlastně přizpůsobili: uznat hranice rozumu je přece pohodlnější; na jejich posouvání - běžně už nedostupné - máme vyvolené specialisty. Tak ať se ukážou. My si to pak vygooglujeme, když se nám bude chtít.
Což asi bude. My se totiž nudíme. Strom poznání už jsme očesali, máme odpracováno, nebo ne?
Risknout to
Ve světě bez tajemství, kde existuje jen světlo, není potřeba věřit. Není čemu, když všechno víme. Nedávalo by to smysl, když máme pocit, že cokoli se dá ověřit. Pak se zdá být zbytečná i odvaha. Pokud všechno víte, nic neriskujete. Zkuste si ale ověřit, jestli je Bůh.
Místo, kde bývala víra, obsadilo spoléhání. Spoléhat se dá na štěstí, na peníze nebo na sebe. Na Boha těžko. Tím jeho užitková hodnota klesla a my převzali "osud do svých rukou". Sebevědomě, nebo zbaběle?
Napětí mezi vyšlechtěným rozumem, který už nemůže dál a jen cosi přežvykuje, a tajemstvím víry, snad nikdy nebylo větší. Ve slovech nevím a věřím je útěcha.
