Koalice poznává, že s heslem o nezvyšování daní se dají vyhrát volby, nedá se podle něj ale vládnout. Alespoň ne zde a nyní. Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) uvrhl na počátku roku zemi do několikaměsíčního rozpočtového provizoria, aby ušetřil pár miliard, ovšem na roky 2023, 2024 i 2025 stejně dál navrhuje "babišovské" třísetmiliardové schodky. A ty opravdu nejdou z velké části na vrub ukrajinské krizi, stejně jako dluhy po Andreji Babišovi (ANO) nesouvisí primárně s covidem.
Je to jen důsledek hluboce rozevřených nůžek mezi příjmy a výdaji státu. Strukturální schodky je nutné co nejdříve uzavřít, protože jinak budou nadále financovány z čím dál dražšího státního dluhu, což není nic jiného než naše budoucí daně "k nezaplacení".
Vláda Petra Fialy (ODS) to má jistě extrémně těžké kvůli válečné, energetické i inflační krizi. Nicméně o tom, jak falešná je její volební vyprávěnka, že český stát má po zrušení superhrubé mzdy a radikálním snížení daní z příjmů fyzických osob udržitelné státní finance, musela dobře vědět od samého počátku.
Z této pasti se může dostat buď radikálním seškrtáním výdajů, což v krizích bývá opravdu těžké. Nebo navýšením daní. To však ideologie koalice Spolu zatím oficiálně zakazuje, takže prožíváme tragikomické intermezzo, jež má jistě některé zábavné momenty, ale celkově je pro stát neuvěřitelně nebezpečné.
Bez odvahy ke skutečným škrtům
Ministr Stanjura na příští rok prozatím navrhl deficit státního rozpočtu 295 miliard, na další roky 296,8, respektive 297,9 miliardy. Je přitom třeba počítat s tím, že ta čísla kvůli souběhu krizí ještě vzrostou. V takové chvíli slova z programového prohlášení "Cesta ke stabilitě je v reformě výdajů státu a efektivním nakládání s penězi, nikoliv ve zvyšování daňové zátěže" jednoduše nedávají žádný smysl. Osekat erár o tři sta miliard je absolutně nereálné.
Kdyby to koaliční politici chtěli udělat, museli by svým voličům například oznámit: Zcela zrušíme státní podporu neefektivního doplňkového penzijního spoření. Zcela zrušíme státní podporu stavebního spoření. V daňové sféře zrušíme odpočet úroků z hypotéky. A nelomte rukama, jsme teprve na začátku…
Nikdo z nich nic takového neříká, dost jich ale abstraktně pábí, že "škrtat se má na státu, ne na lidech". Pokud však kabinet nenajde odvahu ke zcela radikálním řezům, nezbývá mu v ruce nic jiného než zvyšování daní. Není tak divu, že první opatrné testovací návrhy už v tomto směru navzdory všem ideologickým prohlášením začínají prosakovat na veřejnost. Bohužel zatím jeden horší než druhý.
A jaké daně rozvrátíme dnes?
Odstartovali to Piráti a přidali se Starostové. Sní o tom, že energetické firmy by nově zatížili 25% berní. V Evropě teď není od Británie až po Maďarsko o takovou sektorovou daň nouze, zdejší potíž ale spočívá v tom, že vláda neumí říct, zda o ni opravdu stojí. ODS ji nejprve hlasitě odmítla, Petr Fiala nyní ovšem začíná něco takového alespoň teoreticky připouštět. Což tak nějak připomíná pevné politické pozice předchozího premiéra, které někdy vydržely i celých 24 hodin.
Paradoxní je, že bez jakéhokoliv zavádění speciálních daní si kabinet nyní mohl vzít z největšího energetického podniku v zemi desítky miliard navíc. V ČEZ se totiž hlasovalo o výši dividendy a stát je majoritní vlastník. Ministerstvo financí však z neznámých důvodů této cesty nevyužilo.
Vládě navíc zjevně nestačí vnášet ničivou nejistotu jen do podnikové oblasti, ale i mezi lidi. Zatímco vicepremiér Marian Jurečka (KDU-ČSL) veřejně žádá o dočasnou solidární daň pro vysokopříjmové poplatníky, ODS a TOP 09 mu přes média vzkazují, že je to v rozporu s programem.
Na jednu stranu je pěkné, že lidovecký předseda už není ochoten jen opakovat neudržitelnou předvolební mantru. Na tu druhou ale ukázal, že pravděpodobně vůbec netuší, jaké daně lidé v Česku platí. Na bohatší už přece dávno vyšší zdanění dopadá. Zvlášť úsměvné je pak to, že i ono kdysi začínalo coby dočasná "solidární přirážka", jež nakonec skončila v daňovém řádu na pověstný "jeden furt". Po zrušení superhrubé mzdy je navíc schod mezi sazbami už poměrně velký - 15 a 23 procent. Nedává smysl jej ještě zvyšovat.
Reálné daně i reálné úspory
Řešení se nabízí, politicky je ale sebevražedné, protože jeho základem je omluva voličům. A to za nezodpovědné snížení daní v minulém volebním období trojkou ANO, ODS, SPD. Pokud by se spodní sazba z nynějších 15 % zvýšila například na 19, chudým by to příliš neublížilo, stejně jako jim předtím vlivem mnoha daňových perverzit zrušení superhrubé mzdy nijak zvlášť nepomohlo.
Mimořádná daň pro firmy se naopak v současné situaci nejeví jako příliš rozumná, protože nikdo netuší, jaký podnik bude mít mimořádně zisky i za půl roku. Stát se může maximálně omluvit občanům, že si z ČEZ nevzal větší dividendu, a slíbit, že příští rok to dožene.
A nakonec, nikoliv ovšem co do důležitosti, by pětikoalice už konečně mohla představit plán úspor, bez nichž se dál prostě nehneme z místa. Má-li být ovšem hodnověrný, nesmí to vypadat jako posledně, kdy se narychlo zoufale hledaly kdejaké desítky či stovky milionů, i když permanentně chybí stovky miliard. Místo toho je třeba na rovinu přiznat, že čas hojnosti končí - a s ním i některé dosavadní podpory. Zatím to ale nevypadá, že by vládní politici měli tolik odvahy, aby přestali svým voličům posílat desítky miliard na tolik oblíbené "penzijko" či "stavebko".
