"Uf, to byl tedy týden," dalo by se říct, i když v podstatě šlo spíš o víkend - od pátečního fiaska v Bílém domě mezi Zelenským a Trumpem. Takže se věnujme jenom tomu a ničemu jinému.
Evropský dopisovatel Wall Street Journal Bojan Pančevski se pokusil co možná nejchladněji shrnout páteční schůzku v Bílém domě. "Trump v podstatě veřejně a brutálně říká to, co Biden za zavřenými dveřmi: válku nelze vyhrát za maximalistických podmínek a USA nenabídnou žádné bezpečnostní záruky nad rámec vyzbrojování Ukrajiny." A přidal k tomu několik bodů. Například že nebyl dobrý nápad říkat Trumpovi, že si pro ně Rusko jednou přijde, a tedy že Ukrajina nyní v podstatě bojuje za Západ. Tomu, připomíná Pančevski, skutečně věří jen velmi málo západních státníků. Zelenskyj také neustále říká, že Ukrajina a USA jsou "strategičtí partneři", jenže pro americkou vládu prostě Ukrajina strategickým partnerem není a válka je rušivou obtíží. A Pančevski popsal i Trumpovo uvažování. Především chce příměří, a tudíž Zelenského odmítání příměří kvůli neexistujícím zárukám je pro něj jako červený hadr na býka. A dohoda o nerostech je pro Trumpa důležitá, aby mohl říci, že Ukrajina zaplatí za americkou pomoc. A zmínil i jednu z mála pro Kyjev pozitivních zpráv: "Trump nenavrhuje demilitarizaci Ukrajiny a to je naprosto klíčový bod."
"Katastrofální setkání Trumpa se Zelenským odráželo skutečnou rozdílnost zájmů, ale také střet kultur a osobností," píše profesor Sergej Radčenko z John Hopkins University. A nabízí trochu svérázný, ale rozhodně zajímavý pohled na Donalda Trumpa.
"Trumpův pohled na svět je pohledem zločineckého bosse. Nesnese žádný nesouhlas a loajalitu oceňuje nade vše. Veřejné odporování šéfovi znamená, že ztrácí tvář, a to nelze tolerovat. J.D. Vance to ví, a proto loajálně přiskočil Trumpovi na pomoc i při náznaku provokace."
Naopak Zelenskyj se vnímá jako něco jako mučedník, poukazuje Radčenko na rozdíly mezi oběma muži. "Je to statečný muž, který vede velmi obtížný boj proti silnějšímu protivníkovi. V zásadní otázce, kdo by měl být komu vděčný, si myslí, že Američané by měli být vděční jemu a Ukrajině, protože Ukrajina brání svobodný svět. V tom měl, mimochodem, se Zelenským potíž i Biden."
Každopádně právě tato záležitost, kdo-komu-co-dluží, se stala hnacím motorem celé konfrontace. Trump - jako správný zločinecký boss - nemůže nikomu nic dlužit. Naopak! Jemu všichni dluží a on vám možná někdy z dobroty srdce dovolí políbit prsten. Zelenskému se to nelíbilo, a tak jsme tam, kde jsme.
Jde však i o hmotné zájmy. Trump se chce s Putinem rychle dohodnout - to je jasné. Nezajímá ho územní celistvost Ukrajiny. Chce být vnímán jako prezident mírotvorce. Proto tlačí na Zelenského, aby udělal ústupky, včetně těch územních. Což je něco, co Zelenskyj nebyl ochoten udělat.
Trumpa naštval už tím, že řekl, že ústupky dělat nebude; bylo vidět, jak se Trump při té představě cuká. Žádné ústupky? "Ale jak chcete uzavírat dohody, když neuděláte žádné ústupky?" A opravdu si Zelenskyj jako podřízený zločineckého bosse myslí, že se může bránit ústupkům, když mu šéf řekne, že je má udělat?
Odborník na Rusko Mark Galeotti to vidí podobně: "Samozřejmě že to, co udělal Trump s Vancem Zelenskému, byla obyčejná šikana. A využili příležitost ukázat Zelenskému, kdo je tady boss. Ale když vím, co mě čeká, proč tam lezu? Co tím chtěl Zelenskyj dokázat? Všichni přece víme, co je Trump zač. Navíc tam byly kamery a Donald Trump + kamery, to je hodně nebezpečná kombinace. Takže když už jdu na dvůr krále Donalda, musím hrát královu hru. Ano, Zelenského provokovali. Trump ho nazval diktátorem a Vance řekl, že mu je jedno, co se s Ukrajinou stane. Ale Zelenskyj tam nemusel chodit! Přesto si setkání s pomocí Emmanuela Macrona doslova vynutil. A přijel vyjednávat další detaily smlouvy o nerostných surovinách (do které chtěl dostat ještě bezpečnostní garance), zatímco Američané měli 'deal' za hotový."
Vojenský historik Viktor David Hanson, podobně jako Pančevski, kritizuje jeden (dle něho) základní omyl Zelenského. "Zelenskyj se chová, jako by jeho a naše zájmy byly totožné. A tak stále trvá na tom, že bojuje za nás, přestože my máme ty dva oceány, ze kterých si dělal legraci (narážka na Atlantický a Pacifický oceán coby tradiční obranný val Ameriky). S Ukrajinou máme sice mnoho společných zájmů, ale zdaleka ne všechny: Trump chce resetovat vztahy s Ruskem a využít Rusko proti Číně. Nechce novou karibskou krizi kvůli zástupnému konfliktu."
Jiný americký (i když ve Skotsku působící) vojenský historik, Phillips O'Brien, to vidí trochu jinak: "Trump sdílel Putinovy myšlenky, říkal Putinova slova, pronášel Putinovy hrozby - jako by z něj mluvil Putin. Svým způsobem to byla ta nejpředvídatelnější věc na světě - o to více šokující bylo, že to někoho mohlo šokovat." Podle O'Briena Trump takřka obsesivně poukazoval na to, že Ukrajina je slabší, že prohrává, že "nemá dobré karty v rukou". Ve skutečnosti ruský postup viditelně zpomaluje a ruské ztráty rostou. Ukrajinci se "naučili" opotřebovací válku. Poukazování na americkou pomoc zase ignoruje, že její významná část byla využita na nákup nových amerických zbraní pro americké ozbrojené síly místo starých skladových zásob poslaných na Ukrajinu. A nakonec, Trump označuje Putina jako racionálního státníka, se kterým se jde domluvit, zatímco Zelenskyj je ten, kdo do toho hází vidle. Všechno to jsou podle O'Briena typické body ruské propagandy.
Bývalý polský premiér Mateusz Morawiecki je kritický k představě, že Evropa v pomoci Ukrajině nahradí Ameriku. "Twitterová ofenziva evropských lídrů, kteří vyjádřili svou podporu, byla čistě symbolická. Pokud chce Evropa skutečně pomoci, měli by vedoucí představitelé EU místo toho dnes oznámit, kolik peněz, munice a vojenského vybavení poskytnou v příštím týdnu."
A ačkoliv je konzervativcem, neodpustil si kritiku Trumpa. "Tato slova píši jako někdo, kdo se - spolu s Petrem Fialou a Janezem Janšou - hned po vypuknutí války, 15. března 2022, vydal do Kyjeva, abychom zajistili, že Ukrajina nezůstane osamocena. Přesto jsme včera v oválné pracovně slyšeli, že Ukrajina byla celou dobu sama… To je těžké přijmout." A dodává, že Polsko poskytlo Ukrajině nejsilnější hospodářskou a vojenskou podporu vzhledem k vlastním ekonomickým a obranným možnostem, zatímco "ostatní premiéři trvali na tom, že Ukrajina brzy padne - a že bychom se měli připravit na jednání s Ruskem".
