Poslední konflikt tohoto starého zápasu se týká jaderné elektrárny Temelín a táhne se také léta za masové podpory rakouského bulvárního deníku Kronen Zeitung s prodaným nákladem okolo 850 000 výtisků denně (Rakousko má něco přes osm milionů obyvatel). Vydavatel tohoto starého bulváru, aby udržel enormě vysoký náklad, již léta pracuje umě se starými stereotypy "obrazu toho druhého v nás", což zvláště ve Vídni, kde má prakticky každý druhý český původ, vzbuzuje požadované emoce. Nenávistná láska (Hassliebe) je zaručenou a léta ozkoušenou roznětkou vášní.
Potvrdila to i čtvrteční rezoluce rakouského parlamentu ze 14. prosince, v níž parlament vyzval budoucí vládu (v Rakousku je podobná situace jako u nás a jedná se o velké koalici mezi sociálními a křesťanskými demokraty, s kterou ale Rakušané mají velice neblahé zkušenosti), k podání žaloby na Českou republiku, pokud Praha nepředloží nové důkazy o bezpečnosti provozu jaderné elektrárny Temelín. Pro tvrdý postup proti české straně jsou jak poslanci sociálních demokratů, tak zelených, i když navrhovaný postup je s největší pravděpodobností nereálný. Případná mezinárodní žaloba je nereálná, protože melský protokol není součástí unijního práva, a proto se jím nemůže zabývat Evropský soudní dvůr v Lucembursku. S podáním u Mezinárodního soudního dvora v Haagu by zase musela souhlasit česká strana, takže jde o pouhý hysterický výron.
Naše strana reagovala bohužel, až na ministra zahraničí Alexandra Vondru, podobně hystericky. Nejostřejší byl asi prezident Václav Klaus, když řekl: "Nevím, jestli mám pronášet nějaký velmi silácký a silný soud, ale já to považuji za skandální. Nedovedu si vůbec ve své nejbujnější fantazii představit to, že bychom my v parlamentu usnesli něco takového o sousední zemi jako Rakousko. Považuji to za téměř neuvěřitelné a je to velmi smutné, jestli to udělal parlament jednomyslně."
Otázka zní, proč na hysterickou hru rakouské strany, která za dané politické situace potřebuje nějakým způsobem odlákat pozornost od vnitřních problémů k něčemu jinému, tak snadno přistupujeme? Proč opakujeme staré chyby (podporujeme negativní stereotypy o Češích běžně rozšířené v Rakousku) a nejednáme věcně? Seriózní rakouský tisk jako například Der Standard ze 14. prosince používá při referování úplně jinou dikci. Píše hlavně o požadavku zelených svolat v příštím roce v EU konferenci, která by radikálně reformovala smluvu o provozování atomových elektráren. Volá tedy po přísnějších pravidlech provozování atomových elektráren v celé Evropské unii.
Možná ale, že za naší reakcí, jak naznačil pro Českou televizi i Martin Bursík, předseda zelených, je ta skutečnost, že jsme všechny body dohody z Melku nesplnili (technické detaily třeba o oddělení parovodu atd., jsou tak komplikované, že překračují rámec komentáře), a proto se bojíme věcné debaty bez emocí? Připomeňme, že výpadků a poruch je v elektrárně příliš a že k poslední došlo před pár dny i v průběhu dílčí kontroly mezinárodní organizace provozovatelů jaderných elektráren WANO (Pravdu nemá Miloš Zeman, když tvrdí, že komise neshledala žádné závady na provozu elektrárny, ona se zabývala jen partikulární kontrolou a ne celým provozem).
Hlubší důvod pro naší netaktickou reakci je možné hledat v naší (i rakouské) politické neohrabanosti, která debatu tak emocionalizuje, že se z ní a priori argumenty vytěsňují. Důvod je prostý: Neochota pochopit jednání a chování druhé strany, které je předpokladem spolu se zdravým odstupem od vlastní ideologie a národního pohledu, ke každému dialogu.
Jen na okraj si připomeňme, že odmítnutí jaderné energie v Rakousku není ničím novým. Tato alpská země si vždy své přírody velice vážila, a proto například budovala průmysl raději v Čechách než pod Alpami. Rakušané a hlavně jejich zelení si uvědomují, že ústřední postavení člověka v přírodě neznamená, že ji má ovládnout, ale že má za ni odpovědnost. Jak známo, podle knihy Genesis je příroda svěřena člověku do péče, nikoliv aby ji jen využíval ke svému prospěchu a přitom ji ničil, nýbrž aby ji pozvedal na vyšší úroveň. Tyto úvahy jsou v průmyslových a ateistických Čechách pro většinu obyvatel zcela nepochopitelné, ale v katolickém Rakousku hrají zásadní roli.
Možná, že je ale za tímto naším chováním ještě hlubší trauma, jak upozorňují někteří západní experti (třeba Catherine Chalier) a sice, že jsme po roce 1989 příliš rychle otočili stránku historie, začali jakoby od roku nula, ale protože i bezprostřední minulost byla pro nás příliš bolestivá, zatěžuje naši psychiku tak silně, že nejsme schopni reagovat přiměřeně věcně a pevně. Siláckými gesty jen přehlušujeme svůj vnitřní hlas, který volá po řádném vyrovnání s minulostí nejen ve společnosti, ale i v každém z nás.
Autor je novinář a spisovatel
