„Sociální demokracie neví, co by si měla s prezidentskou volbou počít," píše pro Aktuálně.cz. sociolog a ředitel agentury ppm factum Jan Herzmann.
Česká politická elita si zřejmě myslí, že lidi nemají lepší zábavu než sledovat levobřežní hašteření, které se ze Sněmovní rozpíná do Valdštejnu, do Strakovky i na Hradčana. Politika v přímém přenosu je patrně tak velkým pokušením, že soudnost jde stranou a pochopení psychiky normálního občana se vytrácí v propadlišti dějin. Komunikace jako sofistikovaný nástroj politického marketingu se mění v propagandu, jejímiž hlavními rysy se stávají frekvence opakování a kalibr negativních emocí.
Veřejnost se musí vypořádat se skutečností, že advent či chanuka bude namísto rozjímání nad sebou samým prošpikovaná praním sněmovního i hradně-kandidátského špinavého prádla. Strany, místo aby aspoň trochu ubraly plyn a daly svým voličům chvilku pokoj, vedou svoji nepřestávající volební kampaň nad kterýmkoli tématem, které se zrovna namane, neboť se bojí o vyhlédnutou kořist současné i budoucí vládní většiny. Jako bloudi si nepřipouštějí riziko, že před finišem budou unavené a vyčerpané. Zatímco někde stranou možná už stojí připravený lovec, který - čerstvý a dobře připravený - všechny předběhne v samotném závěru, aby uondanou veřejnost skolil parádním skokem levicového nebo pravicového populismu.
Je poučné, že výše popsané se týká prakticky všech stran, parlamentních jen o poznání víc než mimoparlamentních, s výjimkou KSČM. Ta volí úplně jinou cestu a bez velkého humbuku obsazuje jednu politickou kótu za druhou, aniž by ji to stálo nějaké velké úsilí. A z vrcholů, jak známo, je nejlépe vidět do dálky - samozřejmě jen za předpokladu, že nemusíme veškerou energii soustředit na to, abychom se na nich udrželi, jak to teď předvádí parlamentní pravice.
Z komunikační strategie všech partají mne jako pozorovatele české politiky a jejího vztahu s veřejností momentálně nejvíc zaráží ta, která přichází z Lidového domu. Téměř jistý vítěz příštích parlamentních voleb jako by byl štván běsy. Ve sněmovně ČSSD napodobuje styl Jiřího Paroubka, z jehož chyb se jaksi není schopná poučit, a tluče vládní koalici po hlavě brífinkem v přímém přenosu nejméně jednou týdně. Působí na mne ovšem dojmem, že za nástroj si místo klacku bere pískací hračky nebo dětské bubínky - jako by nešlo o to, aby uštědřené rány bolely, hlavně ať nadělají hodně hluku. V zápalu sněmovního boje přitom soc. dem. nějak zapomíná, že teď se hraje hlavně o volbu prezidentskou.
Kolem prezidentské volby se točím od ledna, ppm factum bylo s velkým náskokem první agenturou, která začala postoje veřejnosti k tomuto politickému tématu systematicky sledovat. Jakkoli nejsem znalcem vnitrostranických poměrů v ČSSD, zdá se mi nad slunce jasnější, že tato strana se tak trochu dostala do vlastní pasti a teď neví, kudy z ní ven.
Původní plán, který Lidovému domu - možná zcela neprávem - přičítám, byl mnohovrstevný a rafinovaný. Nemilovanému Jiřímu Dienstbierovi mělo být umožněno ucházet se ve vnitrostranickém klání o prezidentskou kandidaturu proti Janu Švejnarovi. Předpokládaná porážka by byla nejen Dienstbierovou ostudou, ale hlavně nástrojem oslabení jeho vnitrostranické pozice, instrumentem ke zlomení jeho nezvladatelné autonomie v pražské ČSSD. Švejnar pak měl jako nestraník s podporou nejsilnější strany jasně vyhrát prezidentskou volbu a nastoupit na Hrad s pocitem hluboké zavázanosti. Po parlamentních volbách by pak soc. dem. ovládla všechny čtyři vrcholné ústavní funkce od prezidenta (vděčný a přitom slabý Švejnar) přes předsedu Senátu (Štěch) a předsedu Poslanecké sněmovny (bezpochyby Zaorálek) po de facto nejmocnějšího předsedu vlády (Sobotka).
Kde tedy udělali soudruzi z NDR chybu? První asi v odhadu Jana Švejnara jako někoho, kdo nemá vlastní názor a nechce nic víc než „jít nahoru". Z osobních setkání s profesorem Švejnarem vím, že šlo o hrubé podcenění. Svoji prezidentskou kandidaturu už od jara zvažoval jako rovnocennou alternativu k akademické dráze, rozhodně se na ni ale nechtěl vydat jako loutka. Na můj vkus váhal zbytečně dlouho, ale tomu, jak se rozhodoval i jak se rozhodl, docela dobře rozumím. Sociálním demokratům ovšem už po Švejnarově odmítnutí účasti v sociálnědemokratických primárkách zbyl kandidát, který s vedením své strany není největší kamarád. Co je ovšem pro soc. dem. ještě horší, aspoň jak mně se situace jeví, je rychle rostoucí voličská podpora Miloše Zemana. Ten v červenci předstihl Švejnara, drží se - přinejmenším v opravdu nezávislých průzkumech - daleko před Dienstbierem a proměnil se v Sobotkovu noční můru. Jistě nejsem sám, kdo si umí dobře představit, jak by Zeman z Hradu své někdejší spolustraníky peskoval, mistroval a trápil, jak těžký život by připravil budoucímu soc. dem. předsedovi vlády a jak by si vychutnával úlohu jazýčku na vahách, kterou by patrně uměla hrát jeho Strana práv občanů, která by s prezidentem v zádech pravděpodobně pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny pohodlně překročila.
Sociální demokracie tudíž, i když mi to v reakci na tenhle blog jistě velmi hlasitě vyvrátí, vlastně neví, co by si měla s prezidentskou volbou počít. Má kandidáta, kterému vítězství tak moc nepřeje, má světonázorově blízkého protikandidáta, kterého se bojí, a má proti sobě i favorita voleb, kterého kdysi akceptovala coby úřednického premiéra, ale ani tehdy ho nedokázala řídit. Tohle dilema Lidovému domu ani trochu nezávidím. Momentálně mi chování sociálních demokratů připomíná člověka, který jde v noci lesem, a aby se nebál, píská si.
Soc. dem. místo toho bubnuje. Hlasité, byť bezzubé útoky na Nečasovu vládu a celou neuvěřitelně oslabenou parlamentní pravici jsou v mých očích právě tím bubnováním, které zastírá panickou hrůzu ze strašidel. Marně. Jedno z těch tří - Fischer, Zeman nebo v méně pravděpodobné variantě Dienstbier - na Hradě strašit bude, ostatní kandidáti mají šance jen naprosto teoretické. Možná, že až se to stane, přestane soc. dem. bubnovat a přepne na pozitivní předvolební kampaň. Nebo že by se české volby opravdu daly vyhrát jen kritikou těch, kdo vládnou právě teď?
