Czechia has marvellous people, Česko má úžasné lidi, chlubí se ministerstvo zahraničí v prezentačním videoklipu naší vlasti. No zdali. Ale na mistrovství světa není ani jeden. Na hrudích atletů a atletek jen a jen samá Czech Republic. Úžasňákovi zase nepřijeli.
Atletické mistrovství světa v Londýně se vysílá do více než dvou set zemí. Jestli nějaká z nich touží po globální reklamě, moc lepších příležitostí nemá. Je to úplně prosté: stačí napsat závodníkům na triko, odkud pocházejí, jakou že to zemi ti báječní skokani, vrhačky, běžci a běžkyně reprezentují. Jaký "produkt".
Ale my jsme řekli: ne. My to totiž rádi komplikujeme, sobě i ostatním. Místo reklamy sdílíme do světa potíže s identitou.
V databázi OSN, ročence CIA, mapách Googlu a dalších rozhodujících adresách už jsme Czechia. Tak má znít naše značka, náš "brand", usnesli se vloni nejvyšší ústavní činitelé, podpořeni doporučením geografů. Czechia - tak se chce malá země uprostřed Evropy představovat světu. Disponovat stručným a srozumitelným názvem-značkou má spoustu praktických výhod, ekonomických určitě. Czech Republic není značka, je to úřední jméno do záhlaví blahopřejného telegramu. Czechia značka je - respektive mohla by být, kdybychom víc chtěli.
Na reklamním nosiči číslo 1, dresech sportovců, ale dál lpíme na oficiálním státním názvu. To je při pohledu na trika soupeřů absurdní. Jen ti Češi si z nějakých záhadných důvodů zakládají na tom, že jsou republika. Militantní republikáni, pozor na ně! Kdoví, třeba si někdo pomyslí: Když stát musí takhle křečovitě zdůrazňovat svoji formu, věří si vůbec? Jako by se v tom ozývala jeho nesamozřejmost, nezakořeněnost.
Český přístup je unikátní. Když už někdo jde do angličtiny - jako drtivá většina zemí, ale ne všechny -, dělá to právě kvůli značce, ne? Na globálním sportovním fóru se samozřejmě přizpůsobují země, které normálně nepoužívají latinku; i Čína se na dresech jmenuje China. Tanzanci běhají pod názvem Tanzania, a ne United Republic of Tanzania, a taky ne svahilským Jamhuri ya Muungano wa Tanzania. Dokonce i Němci adoptovali na dresy název Germany, a ne Deutschland. To je marketing!
Srovnávejme srovnatelné s námi: Sportovci z Chorvatska nezávodí pod jménem Hrvatska, nýbrž Croatia (jistě, žádné Republic of Croatia). Ale Poláci a Maďaři dali přednost rodné řeči: na dresech ani Poland, ani Hungary, ale Polska a globálně nepoužitelné Magyarország. Na tílkách Řeků a Řekyň čteme Hellas, ne Greece. Brazilci jsou Brasil se "s", drží se portugalštiny. Možných přístupů je několik, ale ten český dává smysl asi vůbec nejméně. Buď se globalizovat (Czechia), nebo národně pyšnit (Česko). My v tom bruslíme.
Ministerstvo zahraničí říká, že nemůže sportovním svazům diktovat, jen doporučovat, co si mají na dresy dát. Sportovní svazy zase říkají, že čekají, až jim to někdo nadiktuje, nejlépe rovnou vláda. Jde o to, že změna na Czechii by něco stála, a funkcionáři by pochopitelně chtěli, aby na ni svazy dostaly peníze. Také - asi správně - připomínají, že když už se má názvosloví na reprezentačním úboru měnit, tak u všech sportů stejně, a nenechávat to na kreativitě jednotlivých činovníků. Celkový dojem: vyčkávací taktika, tápání, alibismus.
Video na Czechii stálo milion korun. Výměna dresů by byla dražší. Ale nesrovnatelně efektivnější. Klidně ať na ni stát rozumnou, zdůvodněnou částkou přispěje.
Momentálně to ale na rychlou změnu nevypadá. Kdyby se strategická investice spustila zrovna v době, kdy je Česká unie sportu včetně svého předsedy Miroslava Jansty obviněna v kauze manipulací s dotacemi, bylo by to překvapení.
