Takže je pochopitelné, že cestujícím na klidu nepřidalo, když přišla skupina arabských pasažérů, připomínajících oblečením i vousem tehdejší přední globální superstar Usámu bin Ládina. A aby toho k vytřeštěnosti ostatních nebylo málo, položili na zem svoje modlitební koberečky, poklekli a začali se modlit.

Nebyla to žádná hlučná modlitba, ani muži nepůsobili agresivně, ale vzhledem ke kontextu se nebylo možné divit, že někdo z cestujících přivolal manažera letiště.

Ten ovšem neuměl (nebo nechtěl) situaci řešit nějak elegantně a hlavně přímo. Zavolal si k sobě jednu ze slečen u přepážky při vstupu do letadla, ať muže požádá, aby se v odletové hale nemodlili. Autorita dívky nebyla u skupinky modlících se arabských mužů největší, napoprvé se jí to nepodařilo.

"Ať jdou prostě okamžitě do hajzlu, tady se nemají co modlit!" křičel na dívku muž, kterému docela bouchly saze. Dívka pak požádala důrazně skupinu mužů, aby nás - nemuslimy - neplašili svými modlitbami. Muži sbalili své koberečky a odešli okolo zřízence, který se ještě trochu třásl nervozitou, rozpaky i pocitem, že splnil povinnost a uklidnil cestující.

Kolega a kamarád David Ondříček, který letěl se mnou, se za odcházejícími muži podíval a povídá: "Tak jestli doteď nechtěli to letadlo unést, tak po tomhle extempore už chtěj."#reklama

Jak vlastně překonávat strach bez agrese? A kdo si začal? Často když hledám odpovědi na složité mezinárodní otázky a nenacházím jednoznačně chvályhodná řešení, vzpomenu si na modlící se muže, kteří mlčky odcházejí špalírem - nedávnými útoky islámských radikálů vystresovaných - cestujících letadla do New Yorku.

 Irák, Palestina, Írán, Čečna, Afghánistán... Máme vůbec jako případné prostředníky někoho vhodnějšího nežli vlastně nejistého a hlučného zřízence a zakřiknutou letušku se základní angličtinou?