Právě jsem projel blokposty na Izjum a kontaktuji českého dobrovolníka Vlada. Vím, že je zde, ale zatím jsme se potkali jen jednou, a to v Česku u mě na farmě. Bude zajímavé slyšet, jak se mu daří zde, po více než roce u legendární 3. samostatné útočné brigády. Pracuje zde efektivně u dronové jednotky. V roce 2022 byl raněný u Karpatské Siče, ale po roční rekonvalescenci se vrátil zpět na frontu.
Deník dobrovolníka
Vystupuje pod přezdívkou "Mac" a na Ukrajinu jezdí od začátku války. V Bachmutu pracoval jako zdravotník, vojákům vozil vybavení a jako mnohaletý bývalý profesionální voják pomáhá i v na frontě. V civilním životě se stará o koně na statku ve středních Čechách a pracuje jako střelecký instruktor.
Po hodinové schůzce mizím dál. Míjím místo, kde mi nedávno zemřeli dva vojáci pod rukama. Záhy minu les, kde byly masové hroby. Ufff.... Pak několik desítek kilometrů rovnou silnicí na Charkov. Na každé větší křižovatce cedule upozorňující na minové nebezpečí a podél silnice nově vznikající obranné linie. Po příjezdu na základnu zapřáhnu vlek, na kterém je auto pro 79. pohraniční brigádu z Chersonu.
V noci jedu po dálnici na Dnipro, ale vzhledem k tomu, že poslední dny jsem nespal více než tři hodiny denně, zaparkuji kolem půlnoci u motelu. Beru levný pokoj, jdu si dát sprchu a spát. Po těch dnech na pozicích už zase smrdím jak mokrý labrador. Usnu velice rychle a v šest ráno jsem už zase v autě.
Jedu bez zastávek až do Mykolajiva. Zde se setkám Dimou. Je to 24letý vysportovaný kluk. Vypráví mi, jak před válkou působil jako navigátor na zaoceánské lodi. A jak v prvních dnech okupace nastoupil do armády. Je plný energie, pořád mluví a já se snažím vstřebat, co říká.
Ruský polygon jménem Cherson
Po několik desítek kilometrů dlouhém dálničním úseku, který je chráněn sítěmi před drony, přijíždíme do Chersonu. Sítě jsou tu skoro všude, kde to jen lze. Rusové mají totiž tohle město jako polygon na trénink pilotů dronů. Učí se zde lítat drony a u toho zabíjejí cvičně civilisty, ničí auta i domy. Jen dnes zde zemřeli dva lidé a pět jich bylo zraněných.
Dima mě bere k podplukovníkovi, který zajistí převod vozidla na jejich jednotku. Je vděčný za pomoc, kterou jsem jim přivezl. Poté se přesouváme k druhému veliteli, který mi má dát povolení k cestě na pozici.
Chci vidět, jak kluci pracují, abych později věděl, co je jim potřeba dodat. V první chvíli to velitel zavrhuje: "Prostě to není možné." Ale prý mě můžou vzít na střelnici, kde mě nechají zastřílet si z kalašnikova.
Málem vyprsknu smíchy. To není nutné, užiju si toho dost jinde. Na safari jsem opravdu nepřijel. Snažím se mu vysvětlit, jak dlouho jsem byl v armádě, i co zde na Ukrajině dělám. Dostávám novou přezdívku - Lev.
"HIMARS to vyřešil"
Zatímco na ulici je běžný provoz a venku pijeme kávu, z okolních ulic se ozývají výbuchy dronů. Sledují mě, jestli se při nich leknu. Když vidí, že na výbuchy nereaguji, pro jistotu se mě ptají, jestli mi to nevadí. Říkám jim, že včera jsem šel pěšky z pozice nedaleko Markové, do vesnice nedaleko Kramatorsku za doprovodu dunění dělostřelby a FPV dronů. Kroutí hlavou, že takového dobrovolníka tady ještě neměli. To mě těší.
Musíme jet o pár bloků dál, kde na nás čekají kluci z jednotky. Prý mě chtějí poznat. Další bar, další káva a mnoho vyprávění o sobě. Nejstarší z party mě bere na výlet městem, protože Dima musí odjet na štáb.
Projíždět město je hodně silný zážitek. Obzvlášť když vás vozí člověk, který tady zažil dobu, kdy město ovládali Rusové. Vyhodili ho z práce, a tak měl čas dělat partyzána - no tomu říkám zaměstnání!
Zastavíme u první betonové budovy. Tady prý bylo mnoho tanků a obrněných transportérů. Jejich pozici předal přes Telegram ukrajinské armádě a raketomety HIMARS to prý následně vyřešily. Jedeme dál. Zde prý byl ruský štáb - a opět následuje věta "HIMARS to vyřešil". Ten týpek mě fakt baví. Tady žil kolaborant…
Po cestě nám ČUJKA (detekční systém proti dronům) hodí alarm, že nad námi něco letí. Zajíždíme autem do roští. Za chvíli se ozve exploze. Tato situace se opakuje ještě několikrát.
