reklama
 
 

Desatero dobrého hosta zahradní restaurace. Bez záruky

16. 8. 2012
Děti mohou zlobit, psi štěkat a obsluha nezdravit. Ale i tak to přece stojí za to

* Aktuálně.cz mapuje pražské zahradní restaurace. Tady je druhá část našeho seriálu.

Když procházíte zahradní restaurace, kiosky a osvěžovny a snažíte se pozorovat, co mají společného a čím naopak jedny vynikají nad druhé, uvědomíte si, že „zahrádka" se od „klasické" restaurace či hospody dost podstatně liší. Řekněme jako plážový volejbal od normálního volejbalu. Je to jiná disciplína.

Při turné po pražských zahrádkách - v druhé polovině července jsem jich na vlastní oči hodnotil kolem padesáti - mi došlo, že nároky na občerstvovací pobyt pod širým nebem jsou mnohem komplexnější, než když sedíte vevnitř. Než se ponořit do odborné studie, raději pár příkladů:

Smí na zahrádku psi? Bez omezení, nebo na vodítku, či dokonce jen s košíkem (jako například Na Pekařce)? Dostanou napít? Jaký je vůbec vztah personálu k domácím zvířatům?

Má zahradní restaurace dětský koutek? Pískoviště, houpačky, kolotoč? Vyblbnou se děti dost a bezpečně?

Jsou zahradní restaurace, kde podstatnou část hostů tvoří maminky s dětmi (v Praze například Vozovna Stromovka). Počítejte s tím, že děti mohou i výskat a plakat, hledáte-li svůj klid.

Je ze zahrádky pěkný výhled do kraje, nebo se koukáte do zdi? Je zahradní restaurace stinná, případně zastřešená? Pokud jste alergici, vězte, že nad pražskými zahrádkami se klenou kaštany a lípy, výjimečně platany. Jiné dřeviny tu prakticky nenajdete.

Zakážou vám byť jen usrknout čehokoli, co jste si na zahrádku přinesli sami - nebo jsou v tomto směru tolerantní (jako například U vystřelenýho oka)? Musíte odhánět vosy a jiný hmyz? Dá se u hospody zaparkovat kolo, abyste na něj viděli? A co sportovní vyžití (dříve kuželník), případně koupel? I v Praze se dá risknout, například u Říčních lázní Radotín můžete vlézt do Berounky.

Velmi podstatná otázka: Točí se pivo do půllitrů, nebo do kelímků?

Stále důležitějším argumentem ve prospěch zahrádek je to, že se na nich smí kouřit. Dokud to ministr Heger a poslanec Šťastný nezakážou, bůhví proč.

Zprávu o stavu zahradních restaurací v Praze najdete po rozkliknutí této grafiky. Obsluhujte ji prosím tak, jak jste zvyklí z googlovských map:

Také do zahradních restaurací naplno vstoupila mcdonaldizace. Což je také hlavní rozdíl mezi tím, jak vypadaly před lety a jaké jsou dnes. Samo-obsluha je samo-zřejmostí. Vracet sklo a nádobí do výčepu, nad tím se celkem nikdo nepohoršuje. Umění komunikace přes okénko je stále žádanější dovedností.

Ceny jsou přitom na „zahrádkách" v průměru mírně vyšší než v kamenných hospodách. Asi jde o jakousi obdobu vysokohorské přirážky.

Tohle už je spekulace, ale přece jen ne úplně čirá: Neformální prostředí zahradních restaurací, jejich častá rozlehlost, a tedy i vzdálenost, kterou obsluha musí urazit, její vztah k hostům coby „výletníkům", někdy i horko a nával netrpělivých žíznivců… to všechno mohou být důvody, proč se číšníci a servírky chovají spíš méně vřele, než když mají na starosti jen lokál uvnitř. V průměru, zdůrazňuji. Na zpruzelý nebo naopak entuziastický personál můžete narazit kdekoli, zahrádka nezahrádka.

A ještě pár záběrů pro pamětníky:

autor: Jan Lipold | 16. 8. 2012

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama