Prosinec je pryč a mnohým rodičům se možná ulevilo. Pašovat dárky do skříní a vymýšlet složité scénáře, jak dětem namluvit, že dárky pořád nosí Ježíšek, není pro mnohé jindy upřímné rodiče žádný med.
Vychováváme děti k tomu, aby mluvily pravdu, ale sami se tím často neřídíme. Že vy dětem nikdy nelžete? Myslím, že lžete právě teď sami sobě. Přiznejte se, kolikrát jste jim po cestě k doktorce řekli, že nevíte, co se bude přesně dít v ordinaci, přestože vám domů přišla pozvánka na očkování? Kolikrát jste pochválili nějakou děsivou čmáranici nebo keramickou splácaninu s tím, že je to opravdu krásné a povedené… Z ohleduplnosti.
Mladší dceři je osm a poslední rok už měla o existenci Ježíška určité pochybnosti, které shrnula do věty: "Mami, na Mikuláše nevěřím, to jsou převlečení lidé, ale na Ježíška bych ještě tenhle rok věřit chtěla." Ta věta sice tak nějak vtipně popírala sama sebe, ale dobře… snažili jsme se. Stejně jsem ale neuměla uspokojivě zodpovědět zvídavé otázky: "Jak to létající miminko stihne oblítat všechny ty obchoďáky, pak to zabalit a obdarovat všechny děti za jeden večer? Jak to unese?" Krčila jsem rameny. A abych všechno pokazila ještě trochu víc, zapomněla jsem jeden večer na zemi nůžky a pár mašlí, takže se dcera právem tvářila podezíravě. Zato Ježíškovo zvonění jsme letos dotáhli k dokonalosti tím, že jsme na dálku spustili cinkání z bezdrátového reproduktoru. Zázrak!
Přesto mě pronásledovaly pochybnosti. Děláme dobře? Ještě víc mě znepokojilo video na toto téma, které kolovalo nedávno na sociálních sítích. Dětský psycholog v něm přesvědčeně a přesvědčivě vysvětluje, že se má říkat pravda a že na "lhaní" o Ježíškovi paradoxně nejvíc doplatí dobří a starostliví rodiče a jejich děti. Špatným rodičům, kteří přirozenou autoritu dávno ztratili, děti stejně nevěří, takže další lež, kterou odhalí, je moc nerozhází. Zatímco děti, kterým rodiče běžně nelžou, se mohou dostat do paradoxních situací, když třeba ve škole hájí čest rodičů před spolužáky: "Ježíšek existuje, naši by mi nikdy nelhali. Lhát se nemá!"
Mě naštěstí letos hned 25. prosince čekalo vysvobození, protože mi mladší dcera sama od sebe ráno řekla, že už delší dobu věděla, že Ježíšek není, ale nechtěla to kazit starší sestře (12 let, haha) - a taky se bála, že by, když se přizná, třeba nedostala dárky.
Využila jsem příležitosti a zeptala se jí, jak to zpětně vnímá, když zjistila, že to celé byl trochu podvod. Nevadilo jí to. Chápala, že jsme to dělali kvůli ní - jako hru, mystické divadlo. Jen se bála, jak budou vypadat další Vánoce. "Nabrífovaná" od psychologa z videa jsem jí navrhla, že jestli chce, nezmění se vůbec nic. Budeme to zkrátka brát jako krásnou vánoční pohádku, ve které teď jen budeme hrát všichni společně. Dál může psát dopis s přáními a dávat ho za okno. Budeme vyhlížet světýlko a zvonit… To se jí líbilo. A mně se ulevilo.
Možná ten problém vnímáme příliš ostře. Děti by určitě měly znát rozdíl mezi pravdou a závažnou lží, ale taky neškodí je seznámit se lží milosrdnou, ke které občas sáhneme tak trochu v zájmu obelhávaného - z ohleduplnosti. Samozřejmě jen v nouzi nejzazší. Nakonec, budou se s ní setkávat celý život. Třeba když pochválí s láskou pro ně uvařené jídlo, které jim tak úplně nechutná, nebo budou chtít potěšit devadesátiletou babičku a říct ji, že pořád vypadá jako holčička, nebo že kamarádce ten příšerný brčálově zelený nový svetr, ze kterého má takovou radost, moc sluší.
