My ještě stojíme na křižovatce a záleží jen na nás, kudy se vydáme dál.

Z dnešního Polska jde strach. Od 10. července letošního roku, dvacáté hodiny, má prezidenta i premiéra z jedné rodiny, to ještě nikdy nikde v Evropě nebylo. Začala tzv. Čtvrtá republika, říkají bratří Kaczynští. Jde jim - dle jejich slov - o čest národa a sebevědomý patriotismus. Chtějí silnější stát, kterým neotřese ani Rusko, ani Německo. Bohužel mají největší nezaměstnanost v celé Evropské unii: 18 procent.

Když před časem německý Tageszeitung zveřejnil karikaturu polského prezidenta, odmítl se Lech Kaczynski dostavit na schůzku s Angelou Merkelovou a Jacquesem Chiracem. Něco takového nemá rovněž v Evropě, kde je svoboda projevu a vycházejí denně stovky karikatur všech politiků, obdoby.

Čtvrtá polská republika kromě staré rétoriky a silného antikomunismu žádný zřetelný program nepředvádí, chce jen zavést opět trest smrti a je proti homosexuálům. Školy a média mají vychovávat lid k národní hrdosti.

Co znamenala demontáž státu

Na Slovensku vítězná Ficova strana přizvala do koalice nacionalistu Slotu s jeho stranou a Mečiara s jeho přívrženci. Důsledek: odbourávání liberálních prvků, posílení role státu a veřejně pronášené silné xenofóbní výroky pana Sloty na adresu Romů a Maďarů. Nezaměstnanost se tam pohybuje kolem 16 procent. V den, kdy tento komentář píši, noviny zveřejnily zprávu, že v Nitře fyzicky napadli dva holohlaví mladíci dívku, donutili ji svléknout tričko a na záda jí napsali: Maďaři za Dunaj. Rozzlobilo je, že hovořila do mobilu maďarsky.

Vývoj v obou zemích vykazuje jasnou tendenci odklonu od předešlého trendu postaveném naopak na vzájemné toleranci a odbourávání silné role státu, který si komunistické strany privatizovaly, aby ho mohly používat jako kontrolní nástroj. Školy a média sloužily k pěstování třídní a národnostní nenávisti. Demontáž státu znamenala příchod demokracie a tržní ekonomiky do střední Evropy. Školy a média se osvobodily a privatizovaly.

Francouzský politolog Jacques Rupnik mi k tomu řekl: "Když se na situaci ve střední Evropě podíváme v rozmezí od vstupu do EU do dneška, tak všude vidíme vyčerpání proevropských koalicí, které vládly v posledním desetileté a byly soustředěné na tento společný cíl, ač patřily k levému či pravému středu. Po vstupu do EU máme silnou reakci nejen na vstup, ale i na celé období po roce 1989. V Polsku zažíváme nástup nacionalistického populismu konzervativní a katolické pravice a na Slovensku vidíme nástup národně levicového populismu".

Nástup populismu

Při zevrubnějším pohledu není tato situace až tak překvapivá, protože naše přičlenění k Evropské unii přišlo akorát v době, kdy i ona sama bojuje o svou identitu. Jinými slovy připojili jsme se k něčemu, co už samo nemá dostatečnou dostředivou sílu, která by dokázala naplnit vzniklé vakuum po komunistické ideologii. Za takové situace vždy uvolněný prostor snadno vyplní všechny druhy populismu, které nabízejí jednoduchá řešení. Populisté oživující staré recepty z XIX. století se objevují všude, v Itálii je to Liga severu, v Rakousku pan Heider, ve Francii pan Le Pen, jenže ve starých demokraciích to populisté nemají tak snadné jako ve střední Evropě, kde je společenská struktura po druhé světové válce a čtyřicetilé totalitě značně poškozená. Chybí silné elity a samostatná střední vrstva, které by se razantně proti těmto tendencím dokázaly postavit.

Důsledek: Místo o smlouvě a zákonech, na kterých stojí každá demokracie, se začíná více hovořit o národě, vlasti a třeba křesťanských hodnotách, tedy o citových pojmech místo o zákonech. Pomocí starých hodnot je možné opět porušovat zákony či si je alespoň různě tendenčně vykládat. Adam Michnik říká, že v Polsku vládne antibolševický bolševismus. Na Slovensku vládne trochu oslavný mečiarismus.

Řešení českého patu

Viděno tímto prizmatem, patová situace v České republice po letošních volbách je přímým důsledkem situace v celé střední Evropě. V Čechách jde ale ještě o to, na kterou stranu se přidáme: jestli společně s Polskem a Slovenskem uděláme krok zpět k silnému státu a antiliberálním a nacionalistickým tendencím, tedy zvítězí-li u nás mírná varianta populismu založená na posílené roli státu, nebo budeme-li pokračovat v liberalismu, který nás přiblíží ke staré Evropě, byť momentálně trochu vyčerpané.

Stojíme na důležité křižovatce, měli bychom to vědět a neměli bychom v žádném případě nechat takovéto rozhodnutí jen na politicích. Je na nás na všech, abychom jasně veřejně řekli, kam chceme patřit. Já sám se tímto komentářem hlásím k dalšímu prohlubování liberálních tendencí, brzkému přijetí eura, slabému státu, který jen poskytuje nezbytný servis silnému občanovi.

Jde tedy o to, jestli i tentokrát dojde k únosu střední Evropy (termín Milana Kundery), nebo jestli se na její nové identitě chceme aktivně podílet. Když se politické strany nedokázaly dodnes dohodnout a vyčerpali všechny varianty, i když v opačném pořadí, než měly, nová opoziční smlouva (či její nějaká jiná forma) se měla probírat nakonec, nezbývá než nejkratší cesta k předčasným volbám.

Kdyby se teď chtěly strany vrátit k některému ze starých pokusů, zdá se, že by to byla už nutně jen fraška, ač by se o ni pokusil jeden nebo druhý lídr.

Autor je novinář a spisovatel.