Jaroslav Šonka Jaroslav Šonka | Komentáře
9. 4. 2019 9:55

Kanály na střeše střední Evropy. Ani Zeman neporučí větru dešti

Němci už dobře vědí, že s technizací říční dopravy se to nesmí přehánět.
Vodní most u bavorského Erlangenu, součást cesty Rýn-Mohan-Dunaj.
Vodní most u bavorského Erlangenu, součást cesty Rýn-Mohan-Dunaj. | Foto: Paul Kremer / Shutterstock.com

Naposledy minulý týden ve Vídni si Miloš Zeman přihřál svoji polívčičku lobbováním za kanálové spojení Dunaje, Odry a případně Labe. (Komise českého ministerstva dopravy nedávno navrhla pokračovat v přípravách vodního kanálu jen mezi Dunajem a Odrou, protože labská větev se jeví jako riziková. Českým rejdařům se to nelíbí.)

Je to tragická představa. Většinou český prezident mediální kritiku odmítá s poukazem na to, že novináři jsou nevzdělaní. Autor těchto řádek musí tedy poukázat na to, že u Labe, v Hamburku, získal diplom a absolvoval promoci v oblasti biologie a ekologie a od roku 1970 se zúčastnil různých aktivit na ochranu Labe.

Zde tedy několik informací. Nejdříve k historickým příkladům. Prezidentem uváděné iniciativy Karla IV. či zlínské rodiny Baťů, kteří prý takové vodní propojení podporovali, při pohledu na realitu vypadají spíše jako jeho snaha dostat se do galerie historických postav. Žádná z těchto historických představ nenabízela příliš velké zásahy do prostředí a po řadě úvah se nerealizovala.

Historie průplavů a kanálů se píše již od starověku. Známé jsou realizované i neuskutečněné plány. Výsledky jsou ovšem silně závislé na dané krajině. Suezský kanál například nepřekonává žádné výškové rozdíly, podobně jako kanál Korintský. Složitější jsou podmínky Panamského kanálu, kde jsou potřebná zdymadla, ale vody je dost, protože trasa vede přes větší jezera. Bavorský král Ludvík I. chtěl již v 19. století propojit Mohan s Dunajem kanálem, kde byla nutná zdymadla. Podcenil však náklady na zásobování kanálu a zdymadel vodou. Dnes je z jeho projektu zachováno několik kilometrů, kde se turisté projedou ve člunech vlečených koňským spřežením jako v historii, a významná je jedna hospoda na břehu kanálu. Nedostatek vody může negativně ovlivnit i spojení Dunaje, Odry a Labe.

Novější kanál mezi Mohanem a Dunajem je asi třicet let starý. Šlo o oblíbený projekt bavorského ministerského předsedy Franze Josefa Strausse. Dodnes tento kanál, který vznikal pod politickými hesly jako fenomenální spojka Severního a Černého moře, kteréžto eufemismy slýcháme i v české diskusi, nevydělává. Není tak využíván, jak si představoval jeho mentor. Oblíbené jsou ovšem cyklostezky podél jeho břehů. Poničil však části jedinečného krasového útvaru v údolí říčky Altmühl. Kdo jede po dálnici mezi Heilbronnem a Norimberkem, může se na mostě přes kanál podívat vpravo a vlevo, a loď většinou neuvidí.

Důležité je podívat se vedle (ne)dostatku vody i na možnou výšku povodňové vlny. Odra, Visla a Labe tečou po opuštění středoevropských pohoří velmi plochou krajinou. Přizpůsobení jejich toku lodím s větším ponorem by znamenalo velké bagrování a stavbu postranních sypaných hrází. Je známo, že takové úpravy až dvakrát zvyšují rychlost průtoku. To má mimo jiné význam i pro výšku povodňové vlny v Hamburku, kde jsou za jakékoli zpomalení a zadržení vody výše velmi vděční. Je rozumné zabývat se retencí vody v Sasku, Sasku-Anhaltsku a Braniborsku. Zde jsou lužní lesy významným retenčním prvkem. Povodně se rozlijí do šíře a existují počítačové modely, které jasně ukazují, o kolik vyšší by byla povodňová vlna v Hamburku, pokud by se jí neumožnilo rozlití do krajiny. "Donutit Němce", jak se to občas formuluje, k realizaci věcí, které by umožnily další technizaci krajiny, prostě nedává smysl.

Při předposlední velké labské povodni 2002 bylo třeba dovolit vodě nejen rozlití do šíře, ale také do přítoku Labe, Havoly. Tam tekly velké masy vody proti proudu na takzvané retenční plochy. Tehdejší ředitel Braniborského ekologického úřadu Matthias Freude vypráví, jak nařídil z vrtulníku odpálit nálože u jedné z hrází, které omezovaly přítok vody od Labe do protiproudu v údolí Havoly. Váhal, jak se to správně řekne, a nakonec vykřikl "palte". Kromě této anekdotické epizody se tehdy ovšem ukázal další aspekt. Na retenčních plochách je sice možná pastva dobytka, ale nedají se osít pastevními travními směsmi. A to zemědělci porušili. Po zaplavení vodou "tučné" louky kvasí a 2002 právě tam došlo k masovému úhynu ryb, kterým kvašení rostlin odčerpalo z vody veškerý kyslík.

Moravské lužní lesy jsou v podobné situaci jako lužní lesy podél Labe. A mají podobnou funkci. Střední Rýn teče úzkými soutěskami a rozlévá se až později do šíře. Plavba na středním Rýně je vysoce technizovaná a neobejde se bez lodivodů. Dolní Rýn pak teče sice plochou krajinou, ale přírodě blízká situace jako u Labe, Odry či Visly tam neexistuje. Jedná se o vysoce technizovanou krajinu, kde řeky plynou nad úrovní svého okolí v umělých korytech. A hraje zde roli mimo jiné ochrana před povodněmi z opačného směru. Ty může totiž způsobit zvýšení hladiny Severního moře. A nepanuje tu nedostatek vody, problémem je často spíše její přebytek.

Labe je pro nákladní dopravu splavné zpravidla jen asi půl roku. To omezuje použitelnost říční dopravy na produkty, které se nezkazí nebo jsou na řeku odkázané kvůli své velikosti či neskladnosti. Historie propojování kanály zhruba mezi severní Francií, Belgií, Nizozemím, Německem a Polskem jasně ukazuje, že preferované směřování kanálů je západo-východní a středoevropským pohořím se vyhýbá. Známý Mittellandkanal je po dostavbě přemostění Labe u Magdeburku zhruba deset metrů nad hladinou Labe a napojení na řeku se realizuje takzvaným úsporným zdymadlem. Úsporným? Opět je vidět, že dostatek vody a omezování jejího úniku je klíčovým aspektem daného kanálového spojení. A pohled na Labe krátce před Hamburkem vysvětlí další překážky. Tam řeka ostře zatáčí. Tato zatáčka se jmenuje "Böser Ort", tedy "Zlé místo". Krajina je tam ovšem chráněná a to je další důvod to s technizací lodní dopravy nepřehánět.

Po pádu železné opony a sjednocení Německa se podstatně snížilo znečišťování labské i oderské vody průmyslem, který za socialismu kladl větší důraz na "tunu na hlavu" než na čistotu prostředí. Do řek se vrátili bobr a losos, budování lososích stupňů u přehrad se stalo zvykem. Když bobři v sasko-anhaltské Desavě pokáceli v parku nově vysazené topoly, brala veřejnost tuto zprávu jako něco anekdotického. Poškození prostředí neopatrnými zásahy je ovšem vážnější. Tak je tomu v Rusku, které se možná (spíše než Karel IV. či Baťa) skrývá za uvažováním českého prezidenta. Tam je příkladem špatného hospodaření s vodními toky a jezery Aralské jezero, které mizí mimo jiné následkem téměř sto let starých technokratických představ o propojování řek a neuváženými změnami přirozené distribuce vody a vodních toků. Neporoučíme větru ani dešti. Tak zněla jen komunistická klasika, kterou asi zná ze školy i pan prezident.

 

Právě se děje

Další zprávy