Pod rouškou objektivity tak zasahuje do oblasti, která státu nepřísluší. Jsme svědky pokusu určit jednou pro vždy "správný" výklad francouzských dějin, nebo pouze boje o politické body v kontextu blížících se prezidentských voleb?
Politicky korektní dějiny
Pokusy o legislativní ukotvení historických "pravd" nejsou ve Francii ničím novým. Zákon z února 2004 hovořící o pozitivním přínosu francouzské přítomnosti v zámoří, který v očích mnohých de facto označil kolonizaci za pozitivní jev, však odstartoval intenzivní diskusi. V popředí je hned několik rozhodně ne malých témat - otázka formování národní paměti, interpretace historie, možnost objektivně historii zkoumat a samozřejmě i samotná kolonizace - ta ovšem až na posledním místě.#reklama
Zmíněný zákon, který vznikl jako iniciativa poslanců UDF ve francouzském parlamentu, vyvolal reakce, které přesáhly představy jeho autorů. Na Antilách došlo k několika demonstracím, kterých se zalekl i jinak smělý ministr vnitra Nicolas Sarkozy a odvolal plánovanou cestu na Guadeloupe a Martinique. Premiér Dominique de Villepin se elegantně od problému distancoval a prezident Jacques Chirac v prosinci prohlásil, že není na zákonech psát historii. Začal hon na politické body, kterých zmíněné téma nabízí dostatek.
Nebyla by to Francie, kdyby téma nedostalo posvěceni intelektuálním šmrncem. Jacques Chirac pověřil předsedu Národního shromáždění, aby "zhodnotil činnost parlamentu v oblasti národní paměti a historie". Nejde totiž jen o zmíněnou kolonizaci, ale i o předešlé zákony - Gayssotův zákon z července 1990 zakazující popírání zločinů proti lidskosti, zákon z ledna 2001 uznávající existenci arménské genocidy a zákony z ledna 2001 označující otroctví a obchod s otroky za zločiny proti lidskosti. Nicolas Sarkozy nezůstal jako obvykle pozadu a inicioval reflexi nad "zákonem, dějinami a povinností nezapomínat". Pandořina skříňka byla otevřena.
Chirac historikem
Francouzská politická reprezentace měla vždy intelektuální ambice, uspokojované nejčastěji v oblasti literatury a historie. Obě domény nabízí totiž nesmrtelnost. Ani Jacques Chirac neunikl pokušení nebýt zvěčněn pouze svými politickými činy, ale i svým náhledem na dějiny. Jeho prezidentské působení je protknuté symbolickými projevy týkajícími se národních dějin, historickými "grands travaux". Chirac je zastáncem takového náhledu na francouzské dějiny, který odkrývá i jejich stinné stránky.
V roce 1995 například přiznal odpovědnost francouzského státu na deportacích tisíců Židů za druhé světové války, v roce 2004 zase ve svém projevu v Toulonu vzdal hold vojákům afrického původu, kteří bojovali na straně Francie během druhé světové války. Podle stejného principu odkrývání národní historie je podle Chiraca nutné i období kolonizace "zařadit do školních osnov", aby ani mladé generace nezapomněly.
Čí paměť je ale v sázce a čí dějiny vlastně osnovy a zákony interpretují? Například obyvatelé zámořských departmentů vidí totiž roli Francie během kolonizace poněkud odlišně než občané metropolitní Francie.
Článek týkající se "pozitivní role kolonizace" byl evidentně krokem vedle. Proto se Chirac od jeho přijetí snaží zklidnit situaci. Na jeho popud Ústavní rada deklasovala zmíněný článek na úroveň doporučení. Zároveň inicioval ustanovení 10. května jako památného dne, kdy si metropolitní Francie má připomínat zrušení otroctví.
Jacques Chirac nevysílá signály jen rozhořčeným Francouzům (zejména ze zámořských departmentů), ale i do zahraničí. Ve svém projevu z konce ledna tohoto roku nezapomněl zdůraznit, že "kolonizace se znovu objevuje v kontextu světové hospodářské soutěže". Chtěl tím již po několikáté dát najevo, kam on sám Francii řadí a kdo je podle něj původcem novodobého kolonizování. (Že by měl na mysli USA?)
Historii historikům
Vraťme se na závěr k historickému zákonodárství, které samozřejmě není jen výsadou Francie (vzpomeňme náš slavný zákon o Benešových zásluhách o stát). Debata okolo "kolonizačního zákona" vyburcovala mimo jiné 19 francouzských historiků k podepsání výzvy ke zrušení všech legislativních textů týkajících se některých stránek francouzské historie.
Tuto vyzvu je třeba v jinak zpolitizované debatě vidět jako světlý moment. Interpretace národní historie je totiž citlivou záležitostí a jako taková by měla být výsledkem dlouhodobé celospolečenské, především však odborné historické diskuse. Do takové diskuse se státní reprezentace pochopitelně může zapojit. Ne však pomocí zákonů, tedy normativních proklamací, které ze své povahy jakoukoli další diskuzi a tedy i odborné bádání vylučují.
V opačném případě bychom se totiž příště mohli dočkat i deklarace, která by vyzdvihovala pozitivní přínos Asterixe a Obelixe při vyhánění Římanů z Galie.
Autorka je výzkumná pracovnice Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Specializuje se na francouzskou zahraniční politiku, kulturní politiku a kulturní diplomacii.