Argumenty se ztratily pod hromadou zápasících těl politiků, kteří se do sebe zaklesli jako při ragby. Že se to hodí sociálním demokratům, je nasnadě, ekonomika roste, v Česku téměř neexistují lidé žijící pod hranicí chudoby, je stabilita. Zástupcům ČSSD tedy stačí volat: podívejte se, co jsme dokázali, a modří ptáci chtějí náš úspěch a vaše sociální jistoty rozklovat.
Občanští demokraté bijí do premiéra hlava nehlava a napadají ho jako o život. Nic to ale nepomáhá, podle některých volebních průzkumů se ODS odděluje od ČSSD už pouhým procentem.
V sídle ODS i mnoha redakcích lidé nevěřícně kroutí hlavami a říkají si, jak je možné, že ČSSD i přes tak tvrdé odsudky stále rostou preference? Jak to, že nevadí agresivita Ratha či Paroubka? Jak to, že lidi neuráží, že se premiér rozhoduje na základě volebních průzkumů? Čím to, že nevadí strašení komunisty u moci?
Sedmá mobilizace nefunguje
Popravdě dnes už slova z úst politiků nezabírají téměř vůbec. Česká politika je příliš dlouho přesycená hysterií a silnými výroky, takže i ty nejzásadnější otázky se už podařilo relativizovat. Těžko může po sedmé zabírat mobilizace občanských demokratů proti nástupu komunistů k moci, byť je to letos zřejmě nejaktuálnější.
Že se Paroubek rozhoduje především podle průzkumů je sice nebezpečné, ale prezident Václav Klaus to dělá také, jen to nepřizná.
Sociální demokraté dosadí komunistu do České konsolidační agentury, což je vážné, ale občanští demokraté kvůli obchodu kdysi dosadili komunistku do Rady České televize.
Že je Rath a Paroubek agresivní? Ano, ale ODS první začala přirovnávat sociální demokraty ke Stalinovi či Berijovi.
Takovéhle odsudky zkrátka nefungují, protože téměř všichni mají máslo na hlavě. Nebezpečné je, že si to Jiří Paroubek uvědomuje a snaží se rozdmýchávat co nejvíce sporů s médii a politiky, aby to ukazovalo kampaňovitost kritiky. Může se pak vyobrazovat jako oběť zlovolných zaprodanců, kteří jej chtějí zničit, protože on chce zachránit sociální smír. Sám se pak tváří jako statečný rek, který se nevzdá. To ale vážně ohrožuje i ty zbytky důvěry v politiku.
Když strana poslouchá na povel
Podobná strategie na začátku roku 1998 vynesla zpátky na politickou špičku Václava Klause. Kritika způsobů, jakými ODS vládla, byla sice tehdy na místě, ale mnohdy se zvrhla do takové hysterie, že občanským demokratům přilákala stoupence zpátky. Klausův mýtus o zrádcích číhajících všude kolem mu semkl stranu tak, že se hýbala na povel.
Odrážet ataky je pro Paroubka o to lehčí, že v posledních měsících je za ODS vyslovují téměř výhradně Vlastimil Tlustý a Ivan Langer. Tedy dva nejméně důvěryhodní lidé v ODS. Seznam všech jejich kauz či propletenců s lobbisty by zaplnil možná i několik stránek novin. Jak má pak někdo naříkat nad tím, že například Tlustý mizí z České konsolidační agentury? Vždyť je to spíše na bouchnutí šampaňským.
Emoce na veřejnost nezabírají i proto, že lidé považují za gaunery téměř všechny politiky.
Cesta k voličům vede spíše přes srozumitelný program a důvěryhodné tváře. "ČSSD zvítězila mimo jiné z toho důvodu, že na otázku: ´Co nabízí Vaše strana voličům?´ měla stručnou, srozumitelnou a výstižnou odpověď. Zněla takto: ´Nabízíme moderní sociální stát´ Politici ODS neměli dostatečně srozumitelné alternativní odpovědi." To není citát z nějakého povolebního komentáře, ale z analýzy, kterou si ODS sama vypracovala po prohraných parlamentních volbách v roce 2002. A je nepochopitelné, proč takovou chybu opakuje.
Řekněte, co budete dělat
Vždyť nikdo není zvědavý na to, co si ODS myslí o sociální demokracii, ale každého aspoň trochu zajímá, co udělá s důchodovým systémem či školstvím. Bylo by dobré slyšet záruky, že bude na rozdíl od ČSSD vždy vypisovat průhledná výběrová řízení. Odpolitizuje mediální rady. Že budou muset vysoké posty opustit lidé byť jen podezřelí z korupce.#reklama
V úvodu bylo řečeno, že strategie ČSSD je pochopitelná, což ale neznamená, že je správná. Nedávno i Jiří Paroubek projevil obavu, aby jim voliči nepřešli ke Straně zelených. Ta obava je na místě, protože řadě lidí bouchání do stolu, mračení se na celý svět a volání po návratu komunistů neimponuje. Možná to nebudou desítky procent, které Paroubka zajímají především, ale i kdyby to byla jen tři či čtyři procenta, mohou to být přesně ta, která sociální demokraty oddělí od vítězné pásky.
Premiér se domnívá, že všichni straníci musí mlčet "když strana poručí". V tomto ohledu se zapomněl v dobách komunismu, v demokracii musí být stranická jednota v zásadních programových otázkách, ale i pluralita názorů. A jestli něco na dnešní sociální demokracii znepokojuje, tak je to právě mlčení k praktikám jejich šéfa. Jak je možné, že tolerují vylučování členů z kandidátky jenom proto, že kritizují vedení? Proč opouštějí koaliční vládu ve prospěch spolupráce s komunisty? Souhlasí s návrhy na omezení svobody medií? Líbí se jim návrat Zemanových způsobů, kdy se neargumentuje, ale hlavně uráží?
V tuto chvíli to vypadá, že je celkem jedno, jestli bude vládnout demokratická pravice nebo demokratická levice. Poptávka je po lidech s chladnou hlavou, kteří nevidí politiku jako souboj dobra se zlem.
Autor je zástupce šéfredaktora týdeníku Respekt