Kdyby stejnou energii, jakou věnovali své při o návštěvu ruského prezidenta Vladimíra Putina, obětovali problémům země, žilo by se tu nepochybně lépe.
Jiří Paroubek zaslal prezidentovi naprosto neskutečný dopis, ve kterém těsně před příjezdem ruského prezidenta žádá, aby se změnil program jeho návštěvy. Nelíbilo se mu, že se mají smlouvy mezi Ruskem a Českem podepisovat za účasti Klause a navíc na Hradě. Podle Paroubka to má podepsat on, protože se o dohody zasloužila jeho vláda. "Žádám Vás proto, aby v tomto směru došlo v programu návštěvy prezidenta Putina k adekvátním úpravám. Pokud by k tomu nedošlo, může se stát, že příslušní členové vlády České republiky jakož i představitel ČEB se k podpisu na Hrad nemusí dostavit."
Václav Klaus mu na to odpověděl, že "prezident Putin přijíždí do Prahy na mé pozvání a tomu také struktura a styl návštěvy odpovídá". Nic se měnit nebude. Což byl nepochybně oprávněný postoj.
Všechno by bylo v pořádku, pokud by tento spor skončil u dopisování a nevyplul na veřejnost, navíc když Paroubek výhrůžku nesplnil.
Jenže na Hradě si řekli, že Paroubkovy chyby musejí využít, a vytáhli ji na světlo boží jako příklad skandálního chování premiéra. Dokonce prý měl ohrozit návštěvu Putina. Tak daleko to samozřejmě nezašlo, šlo jen o to sbírat body.
Stali jsme se tak nedobrovolně účastníky srážky dvou ješitných lidí. Premiéra, který chce být vidět všude a chce, aby všechny úspěchy padaly na jeho hlavu. A prezidenta, který zase nechápe, že si vůbec někdo dovoluje ohrožovat jeho mezinárodní lesk. Hlava státu by se s hlavou vlády měla dostávat do střetu jen kvůli zásadním tématům, kdy znejistění veřejnosti kompenzuje význam debaty. Tady tomu ale bylo přesně naopak.
Proč věnovat přestřelce pozornost?
Protože je pro dnešní situaci typická. Nezáživným sporům věnují politici více pozornosti než správě země. I v případě střetu Klause a Paroubka se podařilo zastřít to nejdůležitější - debatu o naší závislosti na Rusku, o koncepci české zahraniční politiky, která se mění podle každého ministra zahraničí i prezidenta. Politici nám své postoje nesdělují, přitom není složité rozhodnout, co je pro zemi důležitější. Zda sledovat spor o to, kdo má podepsat mezinárodní listiny, nebo zda vyslechnout plán placených zástupců veřejnosti, co dělat ve chvíli, kdy se nás Rusko pokusí vydírat skrze ropu a plyn jako nedávno Ukrajinu. Absenci takové diskuse pak zachraňují publicisté jako Pavel Máša v Lidových novinách či Luboš Dobrovský v týdeníku Respekt.
Proč to nejde?
Lze se obávat, že někteří politici prostě netuší, co věcného říct. Možná ani krizové scénáře nemají a snaží se to vířením bubnů přehlušit. Lehčí je jen vystřelovat proklamace. Proto Václav Klaus odmítl nabídku veřejné diskuse o Evropské unii od šéfa sněmovny Lubomíra Zaorálka, proto na sebe Jiří Paroubek a Mirek Topolánek v televizních debatách křičí jako smyslu zbavení.#reklama
Nelze se tomu ale zas tak moc divit, protože stále nalézají ochotná média, která to vysílají, a posluchače, kteří tomu naslouchají.
Autor je zástupce šéfredaktora týdeníku Respekt