Proč z jeho proslulých "Zrazených testamentů" ("Le testaments trahis", nakladatelství Gallimard, rok 1993) pouští českému čtenáři pomalu kousek po kousku, proč píše ve francouzském jazyce, kdy se dočkáme českého vydání "Nesnesitelné lehkosti bytí" a proč je na nás všechny Čechy vlastně tak ošklivý?

Hádám, že od Milana Kundery se odpovědi na tyto otázky, mimochodem často štiplavě až zle položené, nedočkáme.

Pokud chceme odpověď, bude asi nejlepší se ji pokusit najít v jeho díle, avšak smiřme se dopředu s tím, že jednoznačná nebude.

Asi nejzajímavějším textem v tomto smyslu je jeho další esej ze "Zrazených testamentů" pod výstižným názvem "Nechovejte se tu jako doma, příteli", která vyšla v češtině v časopise Host v roce 2005. Milan Kundera se v ní velice obsažně zabývá morálními právy autorů a to zejména s poukazem na konání Maxe Broda, který přes písemně vyjádřenou vůli Franze Kafky v jeho tak zvaných testamentárních dopisech zveřejnil po jeho úmrtí ta díla, u kterých to Franz Kafka výslovně zakázal. Stanovisko Milana Kundery k této "kauze" není jednoznačné, jelikož si dobře uvědomuje, jaké to asi je rozhodovat o zničení třech románů, bez kterých si nelze koneckonců představit umění 20. století. Na druhou stranu však z tohoto eseje zcela jednoznačně vyplývá Kunderova představa o tom, v jakém vztahu se autorova díla nacházejí k němu samému a k anonymnímu okolí.

Jednoduše řečeno, dílo je podle něj součástí autorovy osobnosti, tedy není od něj zcela odpojitelné, je koneckonců jakousi privátní nehmotnou částí jeho osoby a to ještě navíc na výsost individualizovanou, respektive konkrétní.

Z literatury obecně lze totiž vyvozovat mnoho a to právě také na účet osoby autora. Nechoďme daleko. Slyšel jsem od mnoha čtenářů "Směšných lásek" úsudky jako "to musel být ale děvkař" nebo "kdyby jich neměl minimálně sto, tak to nemohl nikdy tak dobře napsat". Tušíme, že to vůbec nemusí být pravda.

Vzpomínám si, jak jsem si kdysi s údivem přečetl pár životopisných údajů o Vladimírovi Vaškovi, poštmistrovi, jenž vydával básně pod pseudonymem Petr Bezruč. Lze říci, že v osobním životě Václava Vaška nebyl ani náznak toho, co psal do svých básní jako Petr Bezruč.

Milan Kundera ve svém eseji "Nechovejte se tu jako doma, příteli" podtrhává i to, že osobní život autora nelze spojovat s jeho díly a dokonce že je nesmyslné, aby díla byla vykládána na základě údajů o životě autora, povaze či jeho činů. Srovnání života Franze Kafky a jeho děl je toho výmluvným svědectvím.

Vraťme se ale k Milanu Kunderovi. Výkladově svádivé je trochu to, že jeho neznámý způsob života působí až dráždivě dobrodružně. Skoro nikdo nezná jeho adresu, asi bydlí v Paříži, s nikým se nestýká, na zvonku má prý cizí jméno, jeho fotografie z posledních let nebyly pořízeny, neposkytuje zásadně rozhovory novinářům a telefon už asi dávno určitě vyhodil. Existuje tedy? Nezemřel už dávno a díla, která jsou nyní nově vydávána, pocházejí již z jeho pozůstalosti?

Mohu vás, milí čeští spoluobčané, uklidnit. Milan Kundera je naživu a chová se mimochodem úplně stejně vůči všem, čeští občané nejsou žádnou výjimkou a usuzuji, že jeho obecná "odtažitost" není vůbec jakousi xenofobií, byť do určité míry asi fóbické znaky má. Je však čemu se divit?

Ne nadarmo autorské zákony v různých verzích již od 19. století poskytují ochranu autorovi v podobě anonymu a pseudonymu. V současné zvichřené době jako by se zdála tato práva nepochopitelná.

Má se totiž obecně a triviálně za to, že autor má radost, když jsou jeho díla obecně užívána, a on se tak stává slavným, že mu užívání děl v přímé úměře s jeho slávou přináší spoustu peněz a že jeho díla jsou tak trochu vlastnictvím všech. Koneckonců psychologicky to sedí, neboť právě v krásné literatuře se čtenáři často poznávají a mají pocit osobního vztahu ke svým oblíbeným dílům.

Vyjdeme-li však z rozpolcenosti autora mezi jeho životem a jeho dílem, nemusí však shora uvedené vskutku platit automaticky. Autor nemusí chtít být vůbec známý, dokonce mu to může být navýsost nepříjemné a třeba pociťuje i kapku studu, protože je hojně užíváno to, co je součástí jeho osobnosti. Hypoteticky si představuji, jak napíši velice intimní román, který se bohužel nebo bohudík stane bestsellerem a díky fotografiím v tisku se můj obličej stane obecně známým. Nedokáži si ani představit, jak bych šel nakoupit. Někoho jiného by to ale jistě těšilo.

Právě o pocitu studu hovoří Milan Kundera ve svém eseji "Nechovejte se tu jako doma, příteli", a to ve spojitosti s dílem Franze Kafky tak, že jde o stud nikoli spisovatele, ale o stud obyčejného člověka, stud nechat napospas intimní věci zraku jiných, zraku neznámých, stud být proměněn v objekt. Nejde však určitě jenom o stud, ale i o to, co dnešní společnost dokáže udělat z vděčného objektu, který se možná i dobromyslně vydá všanc nejen médiím či jiným zveřejňovacím technologiím. Byly o tom již popsány stohy papíru, nicméně vývoj v této oblasti je tak ukrutný, že není možné se o něm nezmínit.

Pokud je člověk uveden v širokou známost, musí být připraven na to, že zvědavá společnost si ho uhněte takového, jakého ho chce vidět, a nikoli takového, jakým ve skutečnosti je. Nejde jenom o jeho faktický život, ale i o jeho názory a koneckonců jeho celkovou integritu. Když odečtu fakt trýznivého pronásledování, stačí to, že takový člověk si o sobě čte, a pokud je skutečně citlivý, dostane se brzy do psychiatricky schizmatického postavení vůči sobě samému.#reklama

Dochází někdy i k tomu, že sám sebe promění tak, aby skutečně odpovídal tomu, jak ho společnost vidí. A potom je možné jeho další literární výrony klidně házet do koše.

Potkal jsem již několik takových nevinných trosek. Pravda, někdo v tom naopak spatřuje smysl svého života.

Myslím si, že tohle všechno Milan Kundera ví. Troufal bych si říci, že toho ví ještě daleko více. Proto ho nechme v klidu žít v jeho anonymitě a nestíhejme ho jedovatými slinami. Kdybychom ho dostihli, mohlo by se stát, že by už nikdy nenapsal ani řádek.

Autor je ředitel agentury Dilia a bývalý ředitel Národního divadla v Praze