V neděli skončilo Euro 2016, "fotbalový svátek". Ulevilo se mi. Řádili jen fanoušci. Teroristé ve Francii na mistrovství Evropy nezaútočili. Nevybuchla žádná bomba. Zřejmě díky neskutečnému úsilí policie a tajných služeb nejen v pořadatelské zemi. Že by džihádisté úmyslně šetřili kopálisty a jejich fandy, tomu nevěřím.
Pravdou je, že "svátek fotbalu" to nebyl. Často strašná nuda. Vydržet u televize u některých utkání vyžadovalo heroický výkon a basu dvanáctky, nejvzrušivější byly slaboduché reklamy. Jako by se nehrála kopaná, ale vedla nějaká zákopová (od toho slova ale kopaná snad nepochází, nebo aspoň nepocházela) válka.
Euro představuje pro lid prestižní, národní, státní záležitost. Je otázkou, co má ještě společného se sportem. Hrají tam sice evropské hvězdy, nejlepší fotbalisté jako Cristiano Ronaldo, ale moc to nebývá vidět. Soupeři si je hlídají, brání, hra připomíná obléhání města a nudí a nudí. Třeba ve finále Portugalsko - Francie byl divák k slzám vděčný, když v nastavení (skóre zápasu bylo pořád 0:0) Francouz Gignac nastřelil tyč.
Neměly by se tyče a břevna začít počítat jako půlgóly? Půl bodu? Takže by to bylo 0,5:0? Nebo přejít na hodnocení jako v krasobruslení, tedy posuzovat umělecký dojem a dávat za něj známky? Buď v případě, že by tyč, břevno, nebo dokonce branka nepadla, nebo raději vždycky.
Odmalička jsem hrál fotbal. Nikoli závodně, za nějaký mančaft, ale často. Bývala to běžná odpolední zábava jít si zakopat. Hrál jsem na základce, na gymplu, na vysoké škole, i později. Až do doby, než mi odoperovali obě kolena, mimochodem poničená právě při kopané. Představa, že bych přišel po fotbálku domů a hlásil: "Hráli jsme nula nula, to byla paráda," zní absurdně. Výsledek býval třeba devět ku pěti, vždycky padalo hodně gólů, bez toho by hra pro všecky účastníky ztratila smysl.
Na Euru to probíhá jinak. Nula nula je běžné skóre. Když ve finále vyhrálo Portugalsko, komentátoři v televizi tvrdili, že to bylo fotbalově nespravedlivé, že si Francouzi "zasloužili vyhrát", měli "víc šancí" a "byli aktivnější" (tady by pomohlo to zhodnocení krasobruslení).
Účesy, filmování, podvody, nezápasy
To mistrovství je tak neskutečně zatížené prestiží, až máte dojem, že hráči na sobě táhnou stokilový kámen. Nejde vůbec o to pobavit sebe a diváky. Jde jen a jen o "neprohrát", tedy vyhrát. Vy se pak díváte, samo sebou ne vždycky, na nezápasy a v nefotbale. A jste vděční za Island, nebo za Wales, tedy za týmy, které vnesou do té ubíjející nudy přece jen trochu vzrůšo, protože chvílemi hrajou fotbal, asi jako Radek Štěpánek hraje tenis.
Raději se nešířit o českém mužstvu. Koukáte, jak hraje, a celou dobu tiše trnete, kdy to přijde. Ne snad gól, ale kdy si Tomáš Rosický obnoví zranění. A když se to, samozřejmě velmi brzy, stane, cítíte to celonárodní zklamání. Chudák Rosa!
Na Euru hrajou fotbal "národy". Kopaná se tam zhusta mění v obrannou hru, kde občas, nedorozuměním, omylem, padne gól. My, Češi, jsme prý byli nejlépe oblečeným týmem. Což není zas tak málo. Mluvilo se o nás, psalo. Fotili nás ("námi" samozřejmě rozuměj naše reprezentanty).
Pravdou je, že na samotné kopání moc podívaná nebyla, zato na hráče ano, pastva pro oči. Euro fungovalo mimo jiné jako módní přehlídka, hráčtí designéři, stylisté se vyřádili. A po značně nudném finále si navíc Ronaldo sundal tričko a ukázal (skoro celé) tělo. Takže o zbytečném majstršaftu nemluvme.
Ještě k tomu nefotbalu a nezápasům. Když začalo finále, říkal jsem si: Přeju Francii. Ne kvůli malému francouzskému útočníkovi Griezmannovi, který zazářil, rozuměj občas zčeřil nudu, ale kvůli tomu, čím si Francie poslední dobou prošla. Terorem. Euro je přece soutěž národů. Takže jsem vlastně taky neuvažoval tak, že se hraje fotbal.
Ale potom Francouz Payet sejmul, zmasil Portugalce Ronalda a ani za to nevyfasoval žlutou kartu. Hvězda hvězd CR7 (tak ho zkracujou, má značku jako nějaké auto) pak zápas nedohrála. Takže jsem začal fandit Portugalcům; "za trest", což už snad bylo poněkud fotbalovější.
Poslední poznámka k Euru. Ve finále dal jeden Portugalec ruku, ale rozhodčí ji pískal jako ruku Francouze. Soupeř se nepřiznal a kopal se volný přímý kop proti Francii. Eurofotbal tedy funguje taky jako vzor pro mladé: podvádějte, vyplácí se to. A filmujte. Jeden ve finále filmoval, že ho kopli do hlavy, i když se ho oha soupeře ani nedotkla. Ohavné. Filmování je ve fotbale denní chleba. (Oproti hokeji, to je v tomto smyslu poctivější hra.) Dělat, že mě zfaulovali, i když se nic nestalo, základ. Oni se to snad na tréninku učí.
Takže se hraje nefotbal, předvádějí účesy a filmuje. Fotbal je, jak vidno, neuvěřitelně moderní hra. Vyrábí hvězdy, bohy, u nichž ani nevadí, když v soutěži národů selhávají. Hlavně že tam jsou a můžeme na ně koukat, skoro si na ně sáhnout. (O Euru jako megakšeftu raději ani nepíšu. To by se míč zakutálel hodně daleko.)
