Evropa ohrožena. Evropská unie ohrožena. Čelí nejhorší a nejhlubší krizi za desítky roků - masivní uprchlické vlně. Podstupuje zkoušku, která je nesrovnatelně těžší než rozšiřování EU v minulých letech.
Zdaleka to není jen ekonomický problém. Jde o hodnoty, o smysl celého společenství. Pokud se EU pod náporem uprchlíků nezhroutí, pokud ho zvládne, dokáže se v těžké chvíli dohodnout, potvrdí, že má smysl. Smysl se dokazuje v maléru, v těžkostech, ne když se řeší prkotiny.
Po pádu železné opony, v devadesátých letech, Evropa očekávala statisíce, miliony uprchlíků z Východu a z postsovětských států. (K nám v tu dobu přicházely tisíce Rumunů kupříkladu.) Tehdy se psalo a mluvilo o blížící se katastrofě, o tom, že Evropa příval nezvládne. Byly podepisovány readmisní dohody, které umožňovaly státům jako Německo vracet ekonomické uprchlíky do zemí, jako je Česká republika.
Uprchlická vlna přišla až o dvacet let později a odjinud; do Evropy prchají většinou muslimové. Spojila se s vnitřními potížemi států jako Francie, Británie, Belgie a další, kde žijí miliony muslimů, část v nedobrých sociálních podmínkách. Do toho kus Iráku a Sýrie zabral „Islámský stát“, nelítostná teroristická organizace, která imponuje malé části evropských muslimů.
V české Sněmovně začala ve čtvrtek debata o uprchlické krizi. Premiér Sobotka řekl: „Jsem přesvědčen, že Evropa je v tuto chvíli znovu na osudové křižovatce. Migrační krize vyžaduje velmi silnou spolupráci jednotlivých členských zemí Evropské unie. Tuhle krizi nemůže vyřešit žádná země samostatně. Žádná země ji není schopna zvládnout sama o sobě jenom nějakými svými opatřeními na národní úrovni. To je naprostá iluze.“
EU citelně chybí zahraniční a obranná politika
Bohuslav Sobotka poněkolikáté odmítl povinné kvóty, které prosazuje (a zatím neprosadila) Evropská komise. Zároveň řekl: „Řešení krize vyžaduje také i nezbytnou míru solidarity v rámci Evropské unie.“ Popsal plán EU: záchrana uprchlíků na moři, boj proti obchodníkům s lidmi a kriminálním aspektům migrace, prevence nelegálních migračních toků, kde je klíčová spolupráce s třetími zeměmi.
Sobotka je Evropan, věří Unii. Vidí v ní prostor, kde se Česku dobře daří. Prohlásil za chybu (Václav Klaus zřejmě u televize omdlel), že neexistuje silná evropská zahraniční a obranná politika. Tu by vítal jak směrem k válce na Ukrajině, tak k imigrační krizi. – Premiér tedy chce silnou, spojenou, solidární Evropu. Podobně mluvil ministr vnitra Chovanec a ministr obrany Stropnický. Dobré.
Jenomže situace není růžová. Sobotka zmínil naprosto zásadní věc: „... řešení, která budeme volit, ovlivní i náladu, názory občanů, jak je budou v příštích letech uplatňovat i ve volbách... Obávám se, že pokud Evropa zvolí špatné řešení,“ mínil povinné kvóty, „tak to bude živá voda pro extremisty, živá voda pro xenofoby, pro okrajové proudy, které v konečném důsledku mohou zesílit do té míry, že rozloží Evropu, že zabrání jakémukoliv smysluplnému pokračování další evropské integrace.“
Trefil se přesně. Když sledujete internetové debaty, různé servery, posloucháte rozhovory v tramvaji či některé politiky, vnímáte dva aspekty: strach a nenávist vůči utečencům. Jako by bylo samozřejmé, že každý muslim je rovnou terorista a že se jich zrovna na Česko valí hordy, že nás uškrtí arabskými šátky (dřív se říkalo, že přijdou Číňané a umlátí nás čepicemi).
Podle čerstvého průzkumu agentury STEM nazvaného „Co považuje česká veřejnost za nebezpečí pro naši zemi?“ se Češi víc a víc bojí. Výsledky: za posledních osm let skokově vzrostl strach z islámského fundamentalismu. Ten vyhrál, suverénně největší strašák. Prudce vzrostl strach z přílivu uprchlíků a z národnostních menšin v naší zemi.
Mezi Kaplicí a Budějovicemi dvě stě tisíc běženců
Typické je, že Česka se islámský fundamentalismus přímo vůbec netýká. Uprchlíků přijímáme tradičně velmi málo, loni ani ne tisícovku. Běženci k nám nesměřují, vědí, že nenabízíme štědrý sociální systém. České obavy jsou iracionální.
Ve Sněmovně o nich mluvil Karel Schwarzenberg. Když sleduje média, politiky a hospodské řeči, nabývá dojmu, „že zajisté mezi Kaplicí a Budějovicemi je uprchlický tábor zvíci dvě stě tisíc běženců a u Znojma dalších tři sta tisíc a někde před Břeclaví na rakouské straně číhají ozbrojenci Islámského státu.“ Dodal: „Nejhorší rádce v jakékoliv situaci, a přiznávám, že dnešní situace je vážná a svízelná, je strach. Strach před uprchlíky, strach před azylanty, strach před cizím elementem u nás v české kotlině.“
Ten (nejen český) strach není směšný, je nebezpečný. Může prudce ovlivnit politiky a politiku. Není nic lehčího než na existenční děs naskočit a povozit se po něm. Nabídnout voličům „já se bojím s vámi“ a rozehrát xenofobní part: „Jdou po nás! Chtějí nás zničit, vyhladit, konvertovat z konzumu k islámu!“ Dodejme, že téhle tendenci klíčoví politici dlouhodobě čelí málo.
Imigrační vlna je nebezpečná, ne že není. Ale rozdmychávání nenávisti a xenofobie, islamofobie, je ještě rizikovější. Pro nás i pro Evropu. Samo sebou se tohle neděje jen v Česku, ale i v Maďarsku, na Slovensku, Belgii, Nizozemsku, Británii, všude. Všude se najdou mazaní politici, kteří pracují se strachem. Kteří si pověsí na krk zámeček (jako jeden řečník u nás ve Sněmovně) a volají po okamžitém uzamčení hranic.
V Česku, alespoň podle čtvrteční sněmovní debaty, existuje nečekaná shoda: povinné kvóty ne. Zároveň si hlavní český politický proud nepřeje zrušit Schengenskou dohodu, znovu zašpérovat hranice. Martin Stropnický řekl: „Schengen je jeden z hlavních výdobytků Evropské unie. Je nám jistě všem velmi drahý. Byl bych nesmírně nerad, kdyby to, že něco podceníme, přivodilo takovou situaci, že v Evropě postupně zvítězí takové strany, které ho zruší i bez nás.“
Nenechat si odoperovat hodnoty
O.K. Odmítáme povinné kvóty. (I když, pokud jde o nás, jsou malé, únosné, nikterak rizikové, daly by se hravě zvládnout.) Pomůžeme tedy Itálii a dalším uprchlíky zavaleným zemím dobrovolně? Přijmeme třeba tisícovku nebožáků, kteří utíkají před smrtí? Bylo by to nesmírně cenné gesto.
Lidé se ptají, jak imigrační vlnu řešit. Sobotka kroky zhruba popsal. Nenechat umírat lidi na moři, tvrdě bránit obchodu s neštěstím a začít hlídat cesty, kudy uprchlíci proudí. Do nutných kroků patří ještě další, klíčové opatření. Hlídat vnější hranice Unie. Jsou dnes na mnoha místech otevřené. To bude stát miliardy.
A pak další, známá a důležitá věc: rozlišovat mezi lidmi, kteří prchají před smrtí a útlakem (azylanti), a lidmi, kteří utíkají za lepšími životními možnostmi (imigranti). Ale i tahle cesta je hodně náročná a problematická. Vyžaduje obrovské náklady a úsilí.
Azylová procedura, posouzení, zda žadatel prchá před hrozbou (jako ti ze Sýrie třeba), nebo jde prostě za lepším živobytím, trvá měsíce i roky. Odmítat lidi s nárokem na azyl nelze. Evropa by se vzdala své podstaty. Odmítat ekonomické uprchlíky se naopak zdá nutné. Potíž bude, co s nimi. Nestačí jim nedat azyl, musí být vraceni do své země.
Řešení existuje. Evropa se může ubránit a vyjít z krize silnější. Pokud bude spolupracovat a nenechá si odoperovat základní hodnoty. Politici mají za úkol nejen kontrolovat vlaky, jestli v nich nejede terorista převlečený za uprchlíka, ale především bránit strachu, nesurfovat na vlně xenofobie.
Pokud by se Evropská unie rozpadla, kam půjdeme, kam se vrtneme? Zpátky k Rusku? Pekelná varianta. My Unii nutně, životně nutně potřebujeme.
