Zkuste si představit scénu vypadající jako z filmu, upozorňuji však, že je reálná. Záporná postava státního manažera (papaláše) se pohybuje po svém nemocničním království, zdravotní sestry oslovuje žoviálně "sestřinko", lékařku, jež ho vyšetří, ocení slovy, že jí "koupí ultrazvuk, když ho tak dobře umí". Pokud ho o cokoliv požádáte, tak se s vámi buď nebaví, anebo vám vzkáže něco, po čem je vám jasné, že se příště už ptát nemáte.
Má ještě šéfa, jenž je chytřejší, a proto dělá věci jinak. Jeho hlavním zájmem je ekonomicko-politická síť vztahů. Všichni, kteří jsou uvnitř okruhu známých, jsou bývalí či budoucí pacienti a jsou nějakým způsobem zavázaní. Po letech vzniká propletenec, který je definován seznamem telefonních čísel na všechny mocné v této zemi. Že ten člověk umí právě jen to a zdravotnictví přitom vůbec nerozumí, je všem jedno.
A přidám ještě jeden příklad charakterizující fungování určité části českého státu. Definuje ho řada na první pohled nesouvisejících otázek. Začnu tou, kolik by v pražské zoologické zahradě měl stát pavilon pro lední medvědy? Deset, nebo sto milionů? Nebo miliardu? A co rovnou miliardy dvě? Aha, že by za takovou cenu postavil soukromník možná i celou zoologickou zahradu? Nebo jiný soukromník by za to pořídil středně velkou nemocnici? Jsem milovníkem zvířat, ale podívejte se, jak vypadají mnohé státní špitály, a pak vydejte půldruhé miliardy za pavilon ledních medvědů.
Zastánci "velkorysého" způsobu fungování české společnosti budou tvrdit, že je to právě stát, jenž zajistí všem dostupnost základních životních potřeb včetně lékařské péče. Že právě díky němu se vše důležité dostane i tomu nejposlednějšímu z posledních, což je v lidských dějinách unikátní, a měli bychom si toho náležitě vážit.
Ano, obecně to platí. Jenže až na výjimky mluvíme velmi málo o tom, jak nehospodárně se to děje. A o tom, jak se chovají jeho zvlčilí manažeři, se už nemluví vůbec. To nejprve musí přijít kauzy, které se jmenují například Homolka, Bulovka, Krajská zdravotní v Ústí nad Labem, Motol, IKEM nebo třeba Dozimetr. Vše jak přes kopírák.
Proinvestujme se k blahobytu
Do situace, v níž hypertrofovaný stát hospodaří s každoročním deficitem, který lze částečně označit jako "projídání budoucnosti", přicházejí renomovaní ekonomové a se znalostí nezpochybnitelných oborových paradigmat tvrdí, že se k bohatší budoucnosti máme proinvestovat. Jsem si naprosto jistý, že toto přesvědčení mají teoreticky podloženo. Se zkušeností dlouholetého zaměstnance státu se však obávám, že tímto způsobem bychom se bez předchozích reforem dobrali pouze k obrovskému státnímu dluhu. Nebo jinak - cosi se nakoupí, něco se postaví i vyrobí, ale efektivita takového procesu bude velmi nízká.
Popsaný problém není specifický jen pro Českou republiku. Celá Evropa dělá nyní spoustu iracionálních kroků, neuvěřitelně se byrokratizuje a má tendenci vybírat od občanů stále více peněz, které nám pak "moudří" zpětně přerozdělí tak, jak uznají za vhodné. Úředníci řídící EU si přitom schválili nejen extrémně vysoké příjmy, ale například i jejich děti mohou chodit do speciálních škol velmi se lišících od těch běžných.
Je evidentní, že Evropa se tak už dávno odchýlila od hesla Velké francouzské revoluce a především o rovnosti nemůže být řeči. Vrstva úředníků a státních manažerů si nenápadně privatizuje státy i EU, a to vše v prostředí formální demokracie a svobodných voleb.
Evropské letadlo
Je to zvláštní hra připomínající letadlo. Iracionální systém replikuje sám sebe a stále se spoléhá na to, že existují další lidé, kteří uvěří tomu, že jakési minulé úspěchy předznamenávají i ty budoucí. Připomíná to investiční teorii "ještě většího hlupáka", která je založena na tom, že cena aktiv může růst i v době, kdy už je zjevně nadhodnocená, protože se stále objevuje někdo (zmiňovaný "hlupák"), kdo si na ně vsadí.
Dlouhodobá trajektorie pádu současného evropského modelu je evidentní. Politické elity se však spoléhají na to, že její konec je vzdálenější, než je horizont volebního cyklu, a proto o ní téměř nemluví. Čas od času se objeví cosi alarmujícího, jako byla Draghiho zpráva o stavu EU, ta se však pouze několikrát projedná a byrokratické soukolí běží dál.
Josef Veselka
Profesor vnitřního lékařství, kardiolog a vědec. Je autorem několika kardiologických učebnic a monografií a dvou stovek odborných článků v zahraničních časopisech. Založil a dvě dekády vedl motolské kardiocentrum. Posledních deset let publikoval své komentáře v Hospodářských novinách a dalších médiích. Napsal několik knih beletrie. V rámci popularizace vědy spoluzaložil a vedl NF Neuron.
Významným prvkem tohoto systému je absence jakýchkoliv charismatických lídrů. Politické strany namísto nich generují více či méně populistické kuloární vyjednavače, kteří se však nejsou schopni účinně postavit východním autoritářům. Místo rozhodných činů nabízejí dvě desítky málo efektivních sankčních balíčků a trvale spoléhají na sílu Spojených států, jejichž prezidentovi však kdykoliv se zadostiučiněním okopávají kotníky.
Méně populismu a méně státu
Většinou platí, že komplexní problémy nemají jednoduchá řešení. Stejně tak tomu je i v případě České republiky nebo celé Evropy. Něco by se však stát mělo, protože pokud nemá být historickým vyústěním současného stavu devastující válečná prohra, anebo vznik chudého a na technologicky vyspělých velmocích závislého kontinentu, pak je třeba trvale odmítat i jen náznaky populismu a začít se spoustou dalších zásadních kroků. Mezi nimi by nemělo zapadnout omezování vlivu státu a jeho manažerů i úředníků.
