Kolik tuzemců v něco vyššího nebo v někoho nad námi věří? Jedním ze seriózních zdrojů informací je sčítání lidu, dalším mohou být matriky nebo zaznamenávání účasti věřících na bohoslužbách. Pro církve samotné se sčítání stává kritickým momentem existence. Mají zájem, aby se k nim hlásil co nejvyšší počet věřících. Dnešní společnost je nastavena tak, že "vyšší bere", na velcí a malí a ti malí nejsou zajímaví. Čím má církev víc členů, tím vypadá důležitější a tím je stát ochotnější se s ní bavit, brát ji v potaz. Vidět je to na římskokatolické církvi, jejíž šéf pěstuje styky s prezidentem a naopak prezident se vícekrát účastnil jejích akcí, ač se zřejmě za katolíka nepovažuje.
Malé církve, kupříkladu Českobratrská církev evangelická, před sčítáním nabádaly svoje věřící, aby se k nim přihlásili, aby kolonku správně, přesně vyplnili. Lidé nezatrhávali církve, ale jejich jména vyplňovali, což byl problém. U evangelíků to nabádání moc nezabralo, nasčítali jim přes 32 tisíc hlásících se k této církvi. Před deseti lety to bylo skoro 52 tisíc a před třiceti lety přes 200 tisíc. Propad jak hrom. Nebo ne? Praktikujících evangelíků ČCE eviduje asi 28 tisíc. A slovo "evangelík", tedy nikoli člen Českobratrské církve evangelické, vyplnilo 70 tisíc lidí. Zmatek. - U římských katolíků je úbytek, jak ho spočítalo census, o něco menší, v roce 1991 čtyři miliony, loni tři čtvrtě milionu. Ale chyba bude podobná jako u sčítání evangelíků - i tam lidé vyplňovali "katolík", takže nakonec možná k úbytku ani nedošlo.
Sčítání zřejmě ukazuje, že pokud jde o víru v něco či někoho, začínáme se chovat normálně. Po revoluci se k církvím mohli hlásit lidé mimo jiné z jakéhosi antibolševického vzdoru, komunisté přece církve likvidovali. Starší generace se k víře hlásily často ze setrvačnosti, ačkoliv víru nijak nepraktikovaly. Tohle všecko pomalu odeznívá, propracováváme se do naší domácí reality.
Loni v létě jsem navštívil několik malých evangelických sborů blízko Konstantinových lázní, strašně málo "duší", většinou velmi staří lidé. Ve velkých městech chodí do kostela lidí víc, výjimečně vznikne i nový sbor. Sčítání lidu 2021 tomu vlastně odpovídá. Křesťanská víra dost těžko může být v moderní době masová. Proč? Aniž by to dávala nějak okatě najevo, to vskutku nedělá, jde proti současným trendům. Kupříkladu člověka vede k tomu, aby se díval víc okolo sebe než do sebe. Drsně řečeno ho nabádá, aby se v sobě neryl a vnímal potřeby druhých. Aby se "umenšil".
Do Česka ještě nedorazila církev prosperity
Vysoce problematický je v době uznávající prosperitu i sám Ježíš Kristus. Masově přijatelný může být hlavně jako Jezulátko ozdobené zlatem, případně jako děťátko v jeslích, k němuž se sklání romantický oslík. Jakmile však dospěje a je ukřižován, jakmile věřící vyzývá "vezmi svůj kříž a následuj mě", není v něm nic moderního, nic "in". Žijeme v době, kdy uznávaný, vzývaný, posvátný je úspěch. Ježíš na kříži, který stále ještě visí u cest, nad ulicemi, v katolických kostelech, Ježíš trpící, a navíc - naprosto nepřijatelné - poslušný, nebojovný, nerevoluční, to fakt masy nepotáhne.
Do Česka stále ještě plně nedorazila církev prosperity, evangelium prosperity, tedy snaha přizpůsobit se okolnímu trendu, nabrat co nejvíc členů do své církve, vybrat od nich co nejvíc peněz, protože ty znamenají úspěch, a z víry udělat show, slávu naši, slávu člověka. Show stojí na masových zážitcích, na masově sdílené víře, obřích mítincích, táborech a starším poněkud připomíná spartakiády za minulého režimu. Klasické církve u nás tohle neumí, scvrkávají se a dalo by se možná říct, že se vracejí ke své podstatě. V rozpadajících se kostelech a farách ke slávě boží.
U katolíků můžeme najít dva různé přístupy. Kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský, metropolita a primas český v reakci na výsledky censu tweetoval: "Kolik je vlastně (římských) katolíků? Otázka, kterou si mnozí v těchto dnech pokládají. Dává o tom přehled sociologická sonda o dobrovolném přihlášení se k církvi? Odpověď hledejme spíše v dokumentech a matrikách. Víte například, že jsou u nás 4 miliony pokřtěných?"
Dominikán Benedikt T. Mohelník zveřejnil jiné tweety: "Počet věřících dle posledního cenzu se probírá z různých stran. Podrobnější výsledky jistě doplňují informace. Sčítání se prý podobá fake news. Podle matrik do církve MÁ PATŘIT 40 procent lidí. Spíš bych sázel na ty, kteří ji CHTĚJÍ TVOŘIT - bez ohledu na počet." A druhý tweet: "Sčítání lidu mluví jasně: katolíci ještě menší menšina. Jmenování arcb. do Prahy v nedohlednu. Nuncius na odchodu. Tak se mi zdá, že zkušenosti církve z období normalizace se mohou velmi hodit. A není to tak vlastně lepší? Svobodnější? Kristovštější?"
Sůl a těsto
Dva různé pohledy, jeden v podstatě mocenský, sázející na vliv, mající strach z úbytku sil, úbytku masy, druhý přesně opačný, sázející zjevně na podstatu - nejde o to, kolik křesťanů se napočítá, ale co dělají, že věří. V bibli se dočteme, že věřících je jako soli v těstě, tedy velmi, velmi málo. Mají však těstu dávat chuť.
Dávají křesťané u nás těstu chuť? Na tohle se sčítání zeptat nemůže. To by musel být jiný průzkum, který by šel za těmi nejslabšími, nejopuštěnějšími, do církevních zařízení pro staré, opuštěné, chudé, pronásledované, na okraji.
Pozoruhodný je nárůst v kolonce "věřící, nehlásící se k církvi, náboženské společnosti". V roce 2011 se sem přihlásilo přes 705 tisíc sčítaných, loni pak více než 960 tisíc žen a mužů. Sociolog Dušan Lužný to vysvětluje následovně: "Víme, že v Česku mírně narůstá počet lidí, kteří věří v něco, co nás přesahuje. V nějakou nadosobní sílu, nemusí to být představa konkrétního boha. Může jít například o různá ezoterická učení." - Tady narážíme na základní probém s vírou, podobně jako naděje a láska sice velmi silně ovlivňuje naše životy, ale je neměřitelná a nekontrolovatelná. Víra se skrývá v osobní hloubce jedince, kdo nechce, ten do ní nedovolí nahlédnout ani člověku, ani censu.
Pro církve je to vzkaz, že se část věřících nechce ztotožňovat právě s jednou z nich, nechce se nechat svázat jejími pravidly. Nejvíc se to logicky týká stále ještě mohutných římských katolíků. A všechny církve to mohou číst jako apel na větší otevřenost nebo množná taky na návrat k podstatě, k bibli, k Ježíšovi. Jako apel, aby nebazírovaly na sobě, ale vnímaly okolí, všecky ty náhodně přicházející a hledající. Množná se církevní budoucnost skrývá v mnohem větší otevřenosti, ve volných uskupeních, v místech nabídky skutečné alternativy k zavedenému spotřebnímu způsobu života.
Konzum hledače neuspokojuje
Nemůžeme okolo sebe nevidět, jak přibývá lidí, kterým nestačí konzum, kteří cítí, že "jde o víc", a hledají nějakou duchovní útěchu, naději, kotvu. Takových lidí skoro jistě přibylo v době covidu. Mnoho lidí věří - a nemohu to dát do uvozovek, nechci to zlehčovat - třeba Jaroslavu Duškovi. Lidé vzdělaní, pozorní, bystří. Hodně lidí hledá něco, nikoli někoho, k čemu by se mohli vztáhnout, čemu by mohli jaksi vložit svůj osud, který, jak si uvědomují, neovládají, do rukou. Znám lékařku, která se běžně táže andělského či siderického kyvadla, co a kdy má dělat. Nikoli jako lékařka, ale jako člověk, jako žena, jako matka. Jako někdo, kdo neví, co si počít se životem, jak se rozhodovat, a kdo to chce vložit do rukou nějaké vyšší moci, o jejíž existenci nepochybuje.
Nakonec plno jistého druhu víry - víry v matku přírodu kupříkladu, víry v přirozenost, což je asi podobné, tedy víry v cosi nás obklopujícího, co nám ale nepatří - bylo a je vidět u části antivaxerů. U lidí, kteří se vzpírají sice rozvinuté, ale taky nedokonalé vědě, nedokonalému poznání, a spoléhají na jiné síly. Nebo na sebe, ale sebe přitom posunou na jakousi vyšší, poněkud nadlidskou úroveň.
Sílí počet hledačů, kteří věří v něco, co nás přesahuje, co je nad námi, ať už je to jeden bůh, více bohů, jiný typ síly a moci, ukazuje ještě na něco. Tyhle pátrače ducha neuspokojuje "inženýrství", spoléhání se na čísla, na ekonomické výsledky, na úspěch. Úspěch se přece týká jen malé části občanů, navíc je to sporná veličina. Je úspěšný sportovec, která byl čtvrtý na olympiádě? Není. Brzy zapadne, bramborovou medaili nebereme za úspěch, ale za prohru.
Úspěch zdrcující většinu lidí během života mine a nic na tom nemění fakt, že se nám daří lépe než před padesáti lety. Takový společný posun, dokonce posun do svobody, takový masový úspěch se nepočítá. Jde o ten individuální. A ten se obvykle nedostavuje. Proto ten útěk k ezoterismu, k "jiné dimenzi", kde nabudu větší důležitosti, když komunikuju s vyšší mocí, jakousi silou, nabydu vyšší hodnoty. V tom se ezo neliší od křesťanství, které učí, že "Bůh tě zná jménem", ví o každém jednotlivci, jde mu o něj, zachraňuje ho.
Census je právě v oblasti víry nesmírně zajímavý, byť hodně nepřesný. Cenné budou další sociologické výzkumy zaměřené na lidi, kteří zatrhli "věřící, nehlásící se k církvi, náboženské společnosti", rozhovory s nimi, hledání toho, co oni hledají. Jaké mají duchovní potřeby, touhy, o čem sní a samozřejmě také čemu věří, pokud budou ochotni a schopni to vyjádřit.
