Po šestnácti letech ve funkci bylo do takové míry normální mít za prezidentku ženu, že se jí malí kluci ve školce často ptali, jestli by se prezidentkou mohli stát i oni nebo zda je funkce určena výlučně ženám.
Ve Švédsku se pět ze sedmi lídrů parlamentních stran považuje za feministy/feministky. Přesto bude v podzimních parlamentních volbách kandidovat nová feministická strana. Feminismus je móda a kritické hlasy říkají, že například sociálně demokratický premiér Göran Persson používá pojem feminismus pouze proto, aby nalákal voliče.
Fakt, že feminismus je tak atraktivní, svědčí o tom, že tento pojem již ve Švédsku dávno není radikální. Naopak je spíše normální být feministou než nikoliv.
Feminismus je voláním po změně toho, co bylo dlouhou dobu považováno za normální. Podle švédského premiéra znamená feminismus přesvědčení, že každý, nezávisle na pohlaví, má mít stejná práva, povinnosti, ale především možnosti. Součástí tohoto přesvědčení je i vědomí, že tomu tak v dnešní společnosti není.
I předseda liberální strany Švédska Lars Lejonborg říká, že je feminista, i když dodává, že liberální. Jeho pojetí feminismu je velmi podobné premiérovu. Domnívá se, že ve společnosti existují různé struktury, které přestože někdy také nevyhovují i mužům, v daleko větší míře znevýhodňují ženy.
V tomto smyslu zmíněné struktury ve švédské společnosti, stejně jako v české, komplikují cestu žen k vysokým funkcím nepoměrně více, než je tomu v případě mužů. Většinu z nich nelze regulovat zákonem, neboť jsou přítomny "pouze" v podobě očekávání toho, co je normální.
Za normální stále považujeme, že ženy žehlí, vaří, krátce řečeno starají se o domácnost. Od děvčat neočekáváme, že budou v matematice dosahovat lepších výsledků než chlapci. Takové každodenní předsudky tvoří struktury, které ovlivňuje život nás všech.
Úsilí zdola
I přesto, že se většina švédských politiků shodne na tom, že jsou takové struktury ve společnosti přítomny, neshodne se na návrhu řešení, které by je odstranilo.
Nyní se například diskutuje, zda mají být zavedeny kvóty pro obsazování vedoucích pozic akciových společností. Podobný zákon, který předepisuje alespoň čtyřicetiprocentní zastoupení žen ve vedení, existuje od minulého roku v Norsku. Odpůrci zákona ale zdůrazňují, že vysokého zastoupení žen v politice bylo ve Skandinávii dosaženo bez kvót. Ve švédském parlamentu v současnosti sedí 45,3 procent žen. Zásluhu na tom však mají čtyřicetileté snahy ženských organizací, a tedy iniciativa zdola.
Průlom ve švédské politice nastal na počátku devadesátých let, kdy ženská organizace Stödstrumporna uvažovala o samostatné kandidatuře do parlamentu. I když ve volbách nakonec nekandidovala, šokovala svým potenciálem politickou elitu země. Požadovala stejný podíl na moci pro ženy jako pro muže a stejný plat za stejnou práci.
Sociální demokracie, největší švédská politická strana, byla pod tímto tlakem nucena rychle slíbit, že každé druhé místo na její kandidátce obsadí žena. Ostatní strany tuto strategii rychle následovaly.
V otázce rovnoprávnosti mezi pohlavími však nejde jen o to, kolik procent žen je ve vysokých funkcích. Jak už bylo řečeno, společenské normy a očekávání lze těžko regulovat. Je však nutné si uvědomit, že například způsob, jak fungují mateřské školky a jak vypadá systém rodičovské podpory, má velký vliv na to, zda mají oba rodiče stejné šance věnovat se své práci v míře, jaké by si přáli.
Ve Švédsku projevuje vláda značnou snahu, aby se na rodičovské dovolené podíleli také muži. Část rodičovského příspěvku mohou například čerpat pouze muži. Neučiní-li tak, přicházejí o něj.#reklama
Pomalu se v otázce péče o malé děti mění i společenská očekávání. V roce 1974 vyčerpaly ženy téměř 100 procent z celkového počtu dní na rodičovské dovolené, loni už to bylo "jen" 80,5 procenta. Impulsem k takové změně byla jistě snaha ženského hnutí. Stejně důležitých bylo ale i těch pár mužů, kteří v sedmdesátých letech žádali o rodičovskou dovolenou i přesto, že s takovou variantou nepočítal sociální systém, ani jejich okolí. Tenkrát to jistě nebylo považováno za normální.
Autor je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Jeho hlavním výzkumným zájmem jsou otázky Evropské integrace a její důsledky na region střední Evropy a Skandinávie. Současně přednáší na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a na Anglo-americké vysoké škole v Praze.
