Povolání politika je z podstaty věci nevděčné. Spravedlnost neexistuje. Buď vám vyčítají, že neděláte nic, anebo že toho děláte zbytečně moc a tváříte se u toho nesmírně důležitě, jako že se vždycky a všude umíte postarat.
Máme sankce, to už tu dlouho nebylo, honem, co dělat? Embargo přichází z Kremlu. Naštěstí jsou tu politici a jsou „připraveni pomoci“. Jednají, zasedají, vyzývají, činí se a informují o tom. Svým způsobem jsou ve svém živlu – mají co řešit a zdá se, vzniká dojem, že na nich (všechno) záleží. Je to vážné, ale mají řešení!
Povodně sice letos nebyly, ale soudě podle reakcí politiků je ruské sankce zastoupily víc než důstojně. Jako by zákaz vývozu potravin byla nějaká živelní pohroma. Takové naše malé povodně. Jen pomoc státu nemíří do katastrofou zasažených oblastí, ale k ohroženým firmám a zemědělcům.
Ne, je správné, že stát bere sankce na vědomí a něco podniká. Ale přece není nutné dělat z toho takové drama. Pomoz si – a bude ti pomoženo. Říkat to o povodních by byl cynismus, v případě zahraničního obchodu s poživatinami jde o naprosto patřičný princip. Riziko podnikání je třeba přijmout – nebo mají po každém cizím politickém rozhodnutí, které zasáhne český export, následovat naše státní „kompenzace“? Jistěže ne, ale nezapomínejme, že zemědělství a potravinářství jsou v Evropské unii privilegovaným oborem, kterému se pomáhá víc než jiným. Takže se teď bere se jaksi automaticky, jako možnost číslo jedna, že prostě musí přijít „pomoc“. Ruka byla, je a bude natažena, nejen u nás.
Pro připomenutí – ministr Mládek odhadl, že potravinové sankce ohrozí v České republice tržby 300 milionů korun a 130 pracovních míst. Nejsou to úplně drobné, ale už vůbec ne důvod k takovému rozrušení na vysoké úrovni.
Ministr Jurečka zdvojnásobil frekvenci svých apelů na konzumaci českých potravin. Nestačí pouze deklaratorní výzvy spotřebitelům, ale je třeba pro postižené firmy zajistit reálný odbyt, dí vždy připravený hejtman Hašek. České jídlo do českých nemocnic, do jídelen, do úřadů, domovů důchodců, do škol! Počkat… do škol?
Než se daňoví poplatníci a jejich potomci v euforii zakousnou do domácích jablek (nemíchat s hruškami, prosím), připomeňme si, že zároveň s tím pěstujeme legendární projekt Ovoce do škol. Který nás za tu dobu mohl stát pomalu tolik jako celé slavné ruské sankce. Platí ho sice hlavně Brusel (což jsou přece taky „naše“ peníze), ale ani česko-české dotace nebyly a nejsou zanedbatelné. V příštím školním roce vyjde Ovoce do škol na 86 milionů, stát z toho zaplatí 12 procent (dříve 27 procent).
V umělohmotných krabičkách pak děti nosí domů výpěstky z celé Evropy a dokonce čínské hrušky. Světové ovoce do českých škol.
To jen pro připomenutí, jak vypadá taková „pomoc“ v čase, kdy zrovna nenastala žádná živelní pohroma a neznějí plamenné výzvy. Tedy: Do státních, obecních a krajských kantýn se má lifrovat česká úroda, a zároveň subvencujeme odbyt té zahraniční. Skrze své miliony a svou ústní dutinu.
Jako by jedna ruka pytlovala protipovodňovou hráz a ta druhá nahoře na řece vypouštěla přehradu. V tomhle umění politici vynikají.
No jistě: je to přece povolání, ve kterém se jen tak někomu nezavděčíte.
