Jedna z možných odpovědí je: Protože u nás je málo lidí, jako byl Joachim Fest, jeden z šéfredaktorů Frankfurter Allgemeine Zeitung, životopisec Adolfa Hitlera (podle jedné z jeho knih byl natočen i film Untergang), který zemřel v pondělí 10. září ve věku 79 let v Kronbergu v Taunusu, nedaleko Frankfurtu nad Mohanem.
Už jako školák snil Joachim Fest, pocházející ze staré měšťanské berlínské rodiny, o tom, že bude privátním učencem a za vzor mu sloužila italská renesance. Vysokou postavou, rovným držením těla a podlouhlou hlavou, pečlivě oblečen, nejraději nosil tmavé obleky, a vždy v kravatě, působil jako pevný a jasnozřivý muž. Jeho spolupracovníci to potvrzují: Byl sebejistý, pracovitý, přátelský, úspěšný, miloval polemiky, svobodu, a jak zdůrazňuje jeho přítel Gustav Seibt, byl to pravý liberál. Měl i přirozený talent pro ovlivňování veřejnosti.
Měšťan klasického střihu
Možná že za to mohl i nepřehlédnutelný stoický klid, který z něho vyzařoval. Někteří říkají, že působil melancholicky a někdy až trochu depresivně, ale rozhodně ne sentimentálně. Samozřejmě díky svým četným knihám a dvacetiletému působení v tehdy nejprestižnějších německých novinách byl finančně tak dobře zajištěn, že na nikom nebyl vůbec závislý. A s největší pravděpodobností kdyby se s ním redakce chtěla rozloučit, dostal by tak vysoké odstupné, že by do smrti mohl nerušeně sedět ve své vile a psát knihy, jako to dělal po svém odchodu do penze v roce 1993.
Po otci byl přesvědčený republikán, vzdělanec (studoval historii), Prus a katolík. Tyto ctnosti chápal jako povinnost. Miloval umění, obzvláště muziku, a byl pravidelným návštěvníkem opery, zvláště obdivoval Mozarta a Wagnera. Ze spisovatelů Goetheho a Thomase Manna. Strašidelně nesnášel prostřednost nové střední vrstvy, na které vyrostla Spolková republika Německo v padesátých a šedesátých letech. Byl vzdělaný měšťan klasického střihu. Odstup od převažujících názorů mu dovoloval velmi ostrý pohled na vše, co se kolem něj celý život dělo.
Fest není Grass
Pan Joachim Fest byl svým původem pravý opak dnes tak často diskutovaného Güntera Grasse. Ten pocházel z nižší střední maloměstské třídy v Gdaňsku, která šla vždy s hlavním politickým proudem a nacistům vůbec v ničem neodporovala. Proto i spisovatel Grass v sedmnácti byl hrdý na to, že slouží u Waffen SS.
Festův otec Hans jako vzdělaný školní rada se svým odporem k nekulturním nacistům a fašismu od samého počátku netajil a tento odpor nezatajoval ani před svými dětmi. Joachim Fest se dobrovolně přihlásil ke službě do Wehrmachtu, aby se vyhnal nasazení ve Waffen SS. Neodporovat zlu v této rodině asi ani nešlo ze zdravotních důvodů, jak na to ve svých knihách a rozhovorech Joachim Fest několikrát vzpomínal, když říkal: Někde člověk musí mluvit pravdu, aby se nezbláznil.
Festův otec kvůli svým postojům ("veřejně pomlouvačným řečem") musel z práce odejít, rodina se přestěhovala do menšího bytu, propustila služebnou a trpěla nouzí. Sám Joachim Fest říká, že prožil většinu života v osamocení (Einmannloch). Jeho matka vychovaná v internátě pro dívky z lepší společnosti, zvyklá hlavně číst básně a hrát na klavír, musela najednou vařit, uklízet a všechno prádlo donekonečna záplatovat, proto byla brzy po této změně společenského statutu na pokraji sil a Joachimova otce se zeptala, jestli by se přece jenom nechtěl shrbit jako ostatní a vstoupit do strany NSDAP. A prý dodala: "Nepravda je přece vždy prostředek, díky kterému přežívají malí lidé, kteří jsou ve střetu s mocnými". Hans Fest odpověděl: "My nejsme žádní malí lidé. A rozhodně ne v takovýchto otázkách!"
"I když všichni jsou pro, já ne!"
Když byly děti malé, často jim opakoval, že morálka je něco, o čem se nediskutuje, co platí stále jako samozřejmost. Starý pan Fest ctil Matoušovo evangelium: "Etiam si omnes - ego non". Tuto větu překládal následovně: "I když všichni jsou pro, já ne!"
Odborníci považují dvě věci za jeho vrcholná díla: biografii Adolfa Hitlera a dvacetileté vedení kulturní rubriky (Feuilleton) v novinách FAZ.
Když se v šedesátých letech, která se tvářila, jako kdyby Adolf Hitler neexistoval, rozhodl napsat Hitlerův životopis, nebyla to provokace, ale pokus pravdivě připomenout zásadní kus německé historie, který se dotýkal každého Němce. Šlo o odvážný čin zodpovědného občana.
Díky své existenci v distanci byl pro tuto roli velice dobře vybaven. Právě jeho odstup byl nejspíš tím hlavním, co panu Festovi nedovolilo sklouznout ke kýčovité zlobě a z bedlivého studia mu spíš vyšlo, že Adolf Hitler byl původně jen nepříjemná osoba. Díky tomuto přístupu neučinil z Hitlera monstrum, které opovrhuje vším, na čem on sám postavil svůj život, tedy neviděl Hitlera jako muže z podsvětí, ale z jeho popisu najednou vychází Hitler jako strašidlo měšťáctví, jako špinavý paria, který jen dobře rozpoznal tajné touhy epochy a zneužil je.
Jeho poslední dílo věnované Hitlerovi, podle kterého vznikl i již zmíněný film, je sice stavěné jako aristotelovské drama, ale z morálního hlediska nedovoluje žádnou dvojznačnost, a v tom je dle kritiků tato kniha opravdu mistrovská.
Hádka historiků
Podobně kulturní rubrika pod jeho vedením se stala nejrespektovanější a dodnes její úroveň nebyla překonaná. Jak napsal Süddeutsche Zeitung: Neklidná a často dnes jako rákoska působící a po senzacích toužící šéfredaktorská role mu byla absolutně cizí. Joachim Fest se nebál otevírat kontroverzní témata a v roce 1986 odstartoval tzv. Historikerstreit, hádku historiků (zveřejnil kontroverzní text historika Nolteho s názvem Minulost, kterou nechci nechat zmizet), ale ne kvůli tomu, aby na list upozornil, ale s odůvodněním, že člověk si absolutně nesmí nechat vnutit zákaz něco nepublikovat, i když vnitřně s tím má sám velké morální problémy, protože i zcestné myšlenky musí být v demokracii poraženy v polemice. Nolte totiž tvrdil, že fašismus byla jen reakce na bolševismus.
Za zmínku stojí i Festovy postoje po roce 1989, tedy jak sám říkal - po konci všech nenáviděných ideologií. Tehdy si ve svých esejích položil otázku: Budou mít občané v demokracii potřebnou sílu, když zmizely všechny utopie a naděje?
Ještě bychom měli dodat, že Joachim Fest věřil velice Spojeným státům a jejich nezatížené moderně a v šedesátých letech prý silně uvažoval o emigraci (s vytřeštěnýma očima sledoval chování nové německé nekultivované střední vrstvy a její ideologii), i když zároveň měl obavy z amerických strojových bytostí, velkých měst a enormního důrazu kladeného na peníze.
Kde jsou lidé se silným zázemím?
Vrátíme-li se k úvodní odpovědi na otázku, kterou často dostávám, v níž říkám, že řádné noviny v České republice nejsou, protože tu nejsou lidé, jako byl pan Joachim Fest, mohli bychom pro upřesnění dodat: Chybí nám dostatečný počet lidí se silným tradičním zázemím, finančně i myšlenkově nezávislých, schopných s náležitou distancí pozorovat naše hemžení a nepřipojovat se ani v demokracii k většinovým proudům.
Proto se dodneška tady nenašel ani jeden publicista, který by řádně zpracoval dějiny komunistické strany a životopis Klementa Gottwalda a musel, alespoň ten první úkol, za nás splnit Francouz Jacques Rupnik. Asi by to měl být právě on, kdo by měl u nás dělat šéfredaktora prestižních novin.
Na to nám ale chybí odvaha i peníze a ani si nechceme připustit, že seriózní noviny jsou nezbytně důležité pro zdravý chod každého společenství. A jak říkají Američané - dokonce důležitější než jakákoliv vláda.
Autor je novinář a spisovatel.
