Kdybychom měli po ruce Jaroslava Dietla, příští předseda vlády by přivedl do jiného stavu nejspíše některou z opozičních poslankyň. Pud sebezáchovy by ji pak nejspíše donutil zvednout ruku pro otce očekávaného dítěte.
Nabízela by se také varianta rizikového těhotenství, které by opoziční matce zabránilo v účasti na klíčovém hlasování.
V debatách o osobních trablích premiérovy rodiny a o pohnutkách k přeběhlictví poslanců Melčáka a Pohanky (výslovné vyloučení privatizace fakultních nemocnic jedné z nich Pohanka šéfoval z vládního programu, je sotva dílem prostého koaličního altruismu) zaniká téma mnohem vážnější: totiž chystaná koaliční reforma daňové soustavy a státních financí.
Tlustého peněženka v Kalouskově kapse
Přes poměrně rezervovanou rétoriku ODS vůči společné evropské měně leccos naznačuje, že ohlášené škrty ve veřejných výdajích (které však na jiných místech kompenzují velkrysé, byť poněkud vágní sliby o finanční podpoře) sledují vytvoření podmínek pro přijetí eura.
Proto snížení deficitu státního rozpočtu na tři procenta HDP a proto důraz na stabilní měnu. Proto ohlášené zmrazení valorizace sociálních dávek (s výjimkou důchodů). Při relativně malých inflačních tlacích na domácí ekonomiku to však v českých zemích stěží povede k nějakému dramatickému utahování opasků.
Jenže škrty ve veřejných výdajích má provázet také razantní snížení nepřímých daní: snížení sazeb daní z příjmu a ze zisku, zvýšení daňových odpočtů, úplné zrušení některých daní a snížení sazeb povinného pojištění.
Převedeno do logiky rodinného rozpočtu je to jako kdyby domácnost chtěla snižovat své zadlužení při klesajících příjmech jejích členů.
Jediným fiskálním prostředkem, kterým může příští vláda pokles vybraných daní balancovat, budou přímé daně. Už teď si lze vsadit na zvyšení dosavadního pětiprocentního pásma daně z přidané hodnoty u vybraných výrobků a služeb, zavedení DPH na potraviny nebo zvýšení spotřebních daní. Bylo by překvapivé kdyby je neprovázel růst cen v obchodech.
Rovnice o příliš mnoha neznámých
Z kontextu ekonomické části vládního prohlášení je patrné, že její finanční experti spoléhají jaksi automaticky na to, že dosavadní poměrně slušný hospodářský růst České republiky bude jaksi automaticky v příštích letech pokračovat. Co když však vlivem vnějších okolností poklesne na v Evropě běžná dvě, tři procenta?
Souhrnem: je-li jedním hlavních vyřčených postulátů existence Topolánlkovy vlády transparentnost svého počínání, měla by začít právě u páteře svého reformního programu a doplnit každý fiskální či monetární krok jasným údajem v číslech o tom, jaký bude mít dopad na státní rozpočet a na veřejné výdaje.
V opačném případě zůstává vládní program proklamativním, slohovým cvičení.
Ministr financí vlády, která půjde žádat o důvěru do Parlamentu, by s sebou měla vzít do Poslanecké sněmovny kalkulačku. Se zřetelným a čitelným displejem.