Prezidentská kancelář se neomluvila za nepravdivé výroky Miloše Zemana o Ferdinandu Peroutkovi jeho vnučce Terezii Kaslové. Podá raději dovolání k Nejvyššímu soudu.
Podobně se zachovala Sobotkova sociální demokracie ve vleklém sporu s právníkem Zdeňkem Altnerem, kterému měla podle pravomocného rozsudku městského soudu z letošního března vyplatit 337 milionů korun. Nejvyšší soud ovšem letos v červnu vyhověl námitce oranžové strany, že jí hrozí „závažná újma na jejích právech“, a Altner zatím nedostal nic.
Pokud máte šikovného právníka, pravomocné rozhodnutí soudu není tak docela pravomocné. Sociální demokraté šikovné advokáty mají. Hrad zjevně taky. Být v kůži "vítěze" Altnera asi musí být mimořádně frustrující. Vyhrál u městského soudu, a nic. Vládní stana namítala, že by mohl vysouzené miliony uklidit do ciziny a ona už by se k nim, kdyby dovolání zabralo, nedostala. Absurdní. Co je komu do toho, jak by Altner se svými – podle soudu jsou jeho! – miliony naložil?
V kauze Peroutka je to podobné. Pro vnučku novináře Terezii Kaslovou musí být celý případ hluboce frustrující. Naposledy ve věci rozhodoval Tomáš Novosad z Městského soudu v Praze. Článek "Hitler je gentleman" z pera Peroutky nebyl po více než roce nalezen, zjevně neexistuje. Za něj se má Kancelář omluvit. Již ne za druhý údajný Peroutkův výrok ("Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky"), ačkoliv Peroutka nebyl jeho autorem! Větu napsal novinář Jan Stránský. (Už toto je absurdita jak od Cimrmana.)
Kancléř Vratislav Mynář mluvil o vítězství 3:1 u městského soudu, a přece se kancelář za Miloše Zemana a jeho "Hitlera gentlemana" neomluví. Nemužné. Zbabělé. Antivzor pro české občany. Hrad použil dovolání. Věc se potáhne dál, ta trapnost nás bude obtěžovat a otravovat ještě kdovíjak dlouho.
Argumentace Hradu? Omlouvat se neměl prezident, který je za své jednání neodpovědný. Omluvit se místo něj měla Česká republika prostřednictvím prezidentské kanceláře. Ta však použila právní kličku, aby se omluvit nemusela.
Prý se obává "možnosti precedentního přenosu odpovědnosti prezidenta republiky za jeho výroky na Českou republiku, reprezentovanou právě Kanceláří prezidenta republiky, kdy by mohl v případě nabytí právní moci a zveřejnění příslušné omluvy – jejíž zveřejnění by bylo samo o sobě nevratným plněním – nastat neudržitelný stav bezpočtu žalob na Českou republiku."
Bezpočet žalob?
Logika je zřejmě tato: prezident de facto splývá s Českou republikou. Tam, kde je on nepostižitelný, neodpovědný, může být za jeho slova, jeho jednání postižena, odpovědná, Česká republika. A hrozí jí "bezpočet žalob". (Za co? Za další Zemanovy výroky, případně činy? Napadne vás: Proboha, co ještě hlava země chystá?)
Podstatný je pro nás i pro Miloše Zemana (jde o něj) fakt, že prezident "splývá" s Českou republikou. Hrad a jeho právníci z toho odvozují, že se nemá, nesmí, nemůže omluvit. Úvaha naprosto scestná, mimomorální. Když někoho poškodí Česká republika, měla by snad umět své jednání napravit.
Zároveň z té úvahy vyplývá, jak velká je odpovědnost prezidenta republiky. Pokud splývá se státem, je s ním v určitých situacích, kupříkladu během žalob, zaměnitelný, pak by si logicky měl dávat stokrát větší pozor na to, co říká a dělá. Protože mluví a jedná nejen nepostižitelný prezident, ale i postižitelný stát.
Malér je v tom, že tato prezidentova výsada-závazek je v přímém rozporu s přímou volbou. Ta u některých kandidátů na Hrad vede k pravému opaku. K populismu, přehnaným výrokům, k běžné politické agendě. Tento styl se pak zákonitě přelévá z kampaně i do výkonu funkce. Zvlášť když je možné být zvolen dvakrát za sebou. Prezident je sice takřka absolutně imunní, ale stát imunní není. Někdo by to bral jako uzdu, Zeman to bere jako "můžu všecko".
Závěr? Miloš Zeman je nejen formálně neodpovědný, ale skutečně neodpovědný. A vede k tomu svoji kancelář. Své právníky. Bojuje za svou neodpovědnost, za to, aby si mohl dělat, lautr co chce. Uvidíme, jak rozhodne Nejvyšší soud. Jestli stejně jako u ČSSD, tedy v neprospěch žalujícího, který vyhrál. To by pak znamenalo, že české právo je taková měkká, amébní hmotička, která neslouží k hledání pravdy, ale k jejímu zakrývání.
