reklama
 
 

Hybridní lidstvo. Zírá do mobilů, a přitom popírá internet obřími sochami

1. 11. 2018 12:50
Proč v Indii postavili 182metrového bronzového železného muže Vallabhbháího Patéla?

Některé umělecké výkony člověka s českou zkušeností poněkud znejistí. Třeba když se ukáže, že v Trumpově Bílém domě visí portrét navazující na nejlepší tradice socialistického realismu 50. let.

Anebo jako tento týden: v indickém státě Gudžarát odhalili 182metrovou sochu bojovníka za nezávislost Vallabhbháího Patéla, zvaného "indický železný muž". Je to nejvyšší pomník na světě, vzhledem k rozměrům na rozdíl od Stalina na Letné prakticky nezbouratelný.

Pompézní socha byla pompézně odhalena - co by tomu řekl Patélův souputník a vyhlášený asketa Mahátma Gándhí, není známo.

Význam velikána Patéla pod pomníkem vysokým jako tři petřínské rozhledny patřičně shrnul premiér Módí. Skromnost stranou.

Smysl takových soch je v zásadě dvojí. Uctít a "pomnít" dotyčnou osobu, událost nebo hodnotu a vytesat ji do myslí lidí. Předplatit si, aby oko - do duše okno - vidělo věci, které vidět má.

To jsou vlastnosti monumentů jako socha Svobody, Matka Vlast volá na Mamajevově mohyle ve Volgogradu, měděný Buddha v čínském Čao-čchunu (se 128 metry předchozí rekordman), Kristus na hoře Corcovado v Riu nebo ten v polském Świebodzině, který je ještě větší. Pozlacená koruna má podle Wikipedie tři a půl metru v průměru a tři metry na výšku. Každá ruka je šest metrů dlouhá, vzdálenost mezi konci prstů činí 24 metrů.

Socha v nad-nadživotní velikosti podtrhuje umělecký a také ideový záměr nebo politickou prestiž. Když má někdo fakt velkou sochu, stává se tím jakoby neoddiskutovatelným. Což je zneužitelné. Proč velké sochy milují diktatury, není těžké domyslet. Ohromit rozměry tu znamená i přimět člověka, aby si uvědomil svou nicotnost. Sklopil hlavu a poddal se vládnoucímu kultu, například kimovskému.

Přesvědčení, že čím větší socha, tím víc "platí", tím je "účinnější", tím víc přivádí "do vytržení" a tím větší poctu vzdává, existuje minimálně od doby, kdy Chárés z Lindu postavil kolos rhodský. Do jistých rozměrů to pochopitelně platí: dvoumetrový Masaryk je adekvátní, kdežto poloviční směšný. Tří-, čtyř-, pětimetrová socha naopak už vyjde nastejno.

Nějaký čas se zdálo, že pomníková megalo-manie pominula. Omyl. Kristus v Polsku, Buddha v Číně i gigant Patél jsou záležitostí posledních let. Zvláštní. Lidstvo leští displeje mobilů, paměť a zápas o výklad skutečnosti se z knihoven přemisťují na sociální sítě. Sláva a věčnost se intenzivně miniaturizují. Obří sochy vedle toho vypadají jako antitrend z časů pyramid.

Nebo jsou kolosy obrannou reakcí na čím dál hybridnější obraz světa? Protitahem vůči relativizaci, pokus šmahem odmítnout zdání, že "nic neplatí"? Znovuobjevenou zbraní moci? Kuriózní polemikou tradicionalistů s novými médii? Stojím, tedy jsem a je úplně jedno, co psali na internetu? Samé otázky.

autor: Jan Lipold | 1. 11. 2018 12:50

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama