„Problémy s minulostí a s archivy nemá jen pražský Ústav pro studium totalitních režimů. Vlastní minulosti se bojí hodně lidí, kteří žili v totalitních režimech. Zapletli se s nimi buď kvůli špatné výchově, nebo z hlouposti či z vypočítavosti, a proto se kolem autentických dokumentů odehrávají falešné hry," píše publicista a spisovatel Karel Hvížďala v komentáři o tom, jak rozdílný přístup k selhání známých či veřejně činných osobností uplatňují Češi a Němci.
Oblíbený hrdina detektivního seriálu, jehož bylo natočeno 281 dílů a který se vysílal i u nás (celkem byl prodán do více než stovky zemí), inspektor Derrick, vlastním jménem Horst Tappert, sloužil v Hitlerových jednotkách SS. Tato zpráva nedávno zaskočila německou veřejnost, protože ve společnosti požíval vysoký kredit: byl dokonce nositelem nejvyššího německého vyznamenání, Spolkového kříže za zásluhy. Veřejnoprávní televize ZDF oznámila, že proto nebude seriál již opakovat a jihoněmecký stát Bavorsko, kde se seriál natáčel, zvažuje, že mu bude odebrán titul „čestný detektiv bavorské policie".
Připomeňme, že tomu není tak dávno (12. srpna 2006), kdy se ve Frankfurter Allgemeine Zeitung německý levicový spisovatel a nositel Nobelovy ceny Günter Grass (ročník 1927), autor asi nejdůležitějšího německého poválečného románu Plechový bubínek, který se od šedesátých let stylizoval do role živého svědomí německého národa, přiznal k podobnému selhání. Rozhodl se v rámci kampaně na právě vycházející knihu Při loupání cibule prozradit, že skoro od sedmnácti, tedy od pozdního léta 1944 do konce války, sloužil u Waffen SS. Do té doby tvrdil, že byl pouze pomocníkem u protiletadlového dělostřelectva.
A podobně Tappert (ročník 1923), jak vyšlo najevo minulý měsíc, kdy Die Welt zveřejnil výsledky rešerší sociologa Jörga Beckera, působil u dvou jednotek zbraní SS. Kdy nastoupil k první záložní jednotce u protiletadlového dělostřelectva SS, není známo, u druhé, tankové jednotky Umrlčí lebka (Totenkopf), byl hlášen od 22. března 1943: tehdy mu bylo dvacet let.
Sám tento zdvořilý a šarmantní herec zpodobňovaný vždy v dobrém obleku, který na reklamních fotografiích sice držel v ruce pistoli, ale bojoval s ní v televizi za spravedlnost, však po válce tvrdil, že sloužil jako zdravotník. Jedno je však jisté, neměl žádnou hodnost: byl pouze řadovým vojákem. Jak zveřejnil deník Bild, u stejné divize SS byl i scenárista seriálu Herbert Reinecker, který sloužil v oddělení propagandy.
Nevěrohodná výpověď
Tappertův dobrý starý známý, novinář a autor několika bestsellerů Jan Weiler, který s ním vedl před sedmnácti lety obsáhlý rozhovor, v těchto dnech ve Welt am Sonntag vzpomínal, jak se v interview dostali k Tappertovu dětství. Zpovídaný dojatě vyprávěl o spolužákovi, Židovi, který se jmenoval Petr a který jednoho dne zmizel. Jak se později dozvěděl, jeho „kommilitone" skončil, jako šest milionů dalších Židů, nejspíš v plynové komoře.
V rozhovoru se můžeme dále dočíst, že Tappertův dědeček byl sociální demokrat a že jeho rodina nikdy nebyla antisemitská. Byl rovněž rozhořčen, že nemá řádné herecké vzdělání, protože nacisté většinu dobrých umělců - také proto, že byli často Židé - zavraždili nebo vyhnali do emigrace.
Viděno dnešníma očima, je to samozřejmě krajně nevěrohodná výpověď, protože SS měly za úkol jako elitní jednotky likvidaci „židobolševického nepřítele" na Ukrajině a v Rusku a rekrutovaly se zpočátku hlavně z dozorců koncentračních táborů, které byly vyhlazovací. Právě tyto jednotky se dopouštěly nejtěžších válečných zločinů: vyvraždily miliony lidí. Hannah Arendtová v Původu totalitarismu cituje dopis jednoho vojáka SS, který se matce chlubí, že už v sobě překonal hrůzu z toho, že musí od rána do večera zabíjet a že z toho nezvrací.
V pamětech, které slavný herec vydal, se dozvíme, jak si vážil svého otce, protože nikdy nebyl členem nacistické strany NSDAP, a jak nenáviděl službu v armádě, protože ji považoval za ztracené roky. Podle svých vlastních slov byl Tappert povolán k pracovní jednotce, sloužil západně od Moskvy v obci Birken, kde údajně stavěl hráze. V knize si stěžuje na komáry, vysoké teploty a nedostatek pracovních nástrojů. Později, někde jižněji pod Moskvou, byl zraněn a po vyléčení se stal zdravotníkem.
V celých pamětech je věnováno válce pouze pět stránek - a ani slovo o jednotce SS. Ale přiznejme si, že my jsme na tom podobně, jak upozornil časopis Týden: Na Hlučínsku žije například šestaosmdesátiletý Hubert Fuss, rovněž bývalý příslušník zbraní SS, a přiznává, že jich tam žije více.
Zapletli se umělci i politici
Jak je situace s odkrýváním minulosti složitá, ukazují i skoro ve stejnou dobu objevené depeše novináře Malte Harwiga pro newsmagazín Der Spiegel, které zřetelně dokládají, jak se Německo bránilo tomu, aby mu Spojené státy předaly listinné materiály z doby nacismu.
Důvod byl prostý: nejen umělci, ale i špičkoví politici se velmi často zapletli s německým národním socialismem a z takových odhalení měli strach. Zvláště, když - jak se dnes ukazuje - členem NSDAP byl i mladý Hans-Dietrich Genscher, populární ministr zahraničí, který mimo jiné zajistil těsně před pádem Berlínské zdi odjezd německých emigrantů z ambasády v Praze do Spolkové republiky Německo.
Od konce války byla velká část nacistických dokumentů uskladněna pod americkou kontrolou v Document Center v Berlíně a teprve v roce 1994 se podařilo - hlavně díky tlaku zelených - zajistit, aby tyto papíry byly předány Němcům. Jenže donedávna se myslelo, že za neochotou předat tyto materiály jsou Američané, teprve současné rešerše dokládají, že šlo o domluvenou hru, kterou iniciovali Němci. Američané ve skutečnosti byli ochotní všechny dokumenty předat již v roce 1967.
Jinak Němci, jinak Češi
Jak je tedy vidět, problémy s minulostí a s archivy nemá jen pražský Ústav pro studium totalitních režimů. Vlastní minulosti se bojí hodně lidí, kteří žili v totalitních režimech. Zapletli se s nimi buď kvůli špatné výchově, nebo z hlouposti či z vypočítavosti, a proto se kolem autentických dokumentů odehrávají falešné hry.
Rozdíl mezi Německem a Českem je však v jednom: zatímco v Německu takové odhalení má pro veřejně činné osoby okamžité následky (i když to není regulováno zákonem), a to dokonce i po smrti, jak ukazuje případ herce Tapperta i otazníky a diskuse nad spisovatelem Grassem, u nás je tomu jinak. Podobní lidé mohou, jako bývalý politruk Václav Sloup z pohraniční stráže, která střílela po lidech, již chtěli odejít do svobodného světa, sedět v zastupitelstvu v Karlovarském kraji. Jaroslav Kučera, jako bývalý tajný spolupracovník StB, ve Zlínském kraji. Václav Kučera, jako spolupracovník StB, v Jihočeském kraji. A bachař Vondruška, podezřelý z mučení vězňů, složil před nedávnem slib v zastupitelstvu Libereckého kraje. (Všichni se vymlouvají, že žádný zákon jim ve výkonu funkcí ve veřejné správě nebrání.)
A novému prezidentovi Zemanovi, který kritizuje kdeco, je to jedno: mlčí. To by německý prezident Gauck jistě nestrpěl, protože byl to právě on, kdo inicioval tzv. Pražské prohlášení a Prohlášení o zločinech komunismu.
Náš problém je v tom, že sami sobě skoro všechno odpustíme a na cizince se díváme skrz prsty. Jenže globální problémy nemohou být nikdy vyřešeny národním státem ani jen globálním kapitalismem. Nebudeme-li se na řešení této výzvy podílet, zase zůstaneme v nějaké šedé periferii, kde budeme jen naříkat, místo abychom přijali obecné standardy platné ve staré Evropě.
Inspektor Derrick nám to nepřímo připomněl: O co nejpřesnější pohled na minulost je třeba bojovat (protože existují utrpení, před kterými jsou jakékoliv útěchy zbytečné) a na řešení nového fenoménu, který vyžaduje jinou organizační strukturu naší civilizace, se máme co nejvíce podílet.
