reklama
 
 

Instagram zkouší nepočítat lajky, aby ubylo neštěstí. Zmítáme se v sítích

19. 7. 2019 13:15
Cesta? Svým dětem se osobně – ne po mobilu, ne po síti – věnovat. Pečovat o ně „rukama nohama“ a vypěstovat jim starý návyk, drogu osobního soužití.

Fantastická věc, ty sociální sítě, jak lidi spojují, jak se na nich nasdílíš, nacpeš všude možně, kolik můžeš mít friendů, followerů, jak rychle získáš hodnocení toho, cos udělala/udělal. Supééér! Banální pravdou je, že tohle už neplatí, ze sociálních sítí se stal megaproblém, hrozba. Tuhle úžasnou modernitu nezvládáme, ona ovládá nás. Majitelé sítí čelí kritice, že pomáhají šířit negaci, zlo, fake news, stávají se nástrojem manipulace (volby, referenda a Cambridge Analytica), ale hlavně produkují pocity neštěstí a vedou k sebevraždám. Proto Facebook nezavedl tlačítko "dislike" (nelíbí) a sliboval, že bude mazat nenávistné příspěvky (je jich však dál plný), proto Instagram v řadě zemí (u nás zatím ne) testuje, jestli pomůže, když počet lajků bude skrytý.

Hojně diskutovanou disciplínou je cosi jako virtuální život. Tedy prožívání nereálné (kdo sleduje facebookový profil Andreje Babiše, ví, o čem mluvím), internetové, síťové, odtržené od "masa, kostí a potu". Od setkání tváří v tvář (face to face). Mladší generace se naučily žít na síti, sdílejí se tam masově a, zatím částečně, se zároveň odnaučují žít fyzicky pospolu.

Každý, kdo má dítě mezi dvanácti a čtyřiceti, to jistě zná. Komunikace probíhá především přes sítě, hlavně přes Facebook, na maily už se ani neodpovídá. Na "fejsu" se řeší večírky, narozeniny, úkoly, učitelé, kamarádky a kamarádi, vztahy hojně redukované na "líbí - nelíbí".

Napsat někomu, kdo je "někde", tedy nestojí před vámi, že je pitomec, je celkem snadné. Nic to nestojí. Potkat ho pak naživo ale může být problém, z očí do očí je to prostě jiné. Jedinci najednou schází nejen odvaha, ale možná i přesvědčení, emoci u počítače střídá emoce úplně jiného typu, podivný pocit "já - ty".

Lajky a Instagram? Nízký počet srdíček prý může snižovat sebevědomí. Tedy nejen odmítnutý dislike na Facebooku, ale i existující lajk (like) na Instagramu se stal problémem.

Droga osobního soužití

Dívka Y pověsí upravenou fotku na Instagram a nasbírá fantastických 153 lajků, dívka B udělá totéž a nasbírá ubohé, trapné dva, nebo taky NIC! Dívky Y a B patří do jedné facebookovo-instagramovo-skutečné party, logicky se poměřují. Dívce Y, hezké a vnadné, je dívky B, sakumprásk obyč, líto, není zlá. Pokusí se ji po síti potěšit a napíše "kašli na to". Dívka B pocítí nával nenávisti smíšené se závistí a padne na ni depka - tak hluboká, že se na celou hodinu odpojí od mobilu, dokonce uvažuje o tom, že život ztratil smysl. Ne, neztratil, nikdy ho neměl. Ve svých patnácti (dvaceti třiceti) nemá kluka, počítačově upravená fotka nesehnala lajky. K čemu vůbec žije, jakou má budoucnost?

Problém Instagramu, sítí, vězí v tom, že jen těžko odhalí skutečnou, komplikovanou kvalitu člověka. Netýká se to jen dívek a je ode mne poněkud hloupé, machistické, to vztahovat pouze na ně. Kluk nemusí být zrovna Tomáš Klus nebo Vojta Dyk, ale přece je fajn. Dobře se s ním pobývá, umí třeba naslouchat, rád druhým pomůže, nevytahuje se, jenomže jak tyto kvality, o kterých ani neví, předvede na Facebooku, Instagramu, Twitteru? Ani náhodou. (A zajímalo by to tam někoho?)

Nepočítat lajky může mít smysl, ale popravdě bez dosaženého čísla srdíčka ztratí smysl. Mít tam svítící lajk bez počtu, to nic neřekne. Najednou se ukazuje, že ono "líbí" má smysl jedině s číslem, na síti se z toho přece stal kvantifikátor štěstí. A tedy i neštěstí, neúspěchu.

Pavlína Louženská, marketingová manažerka, jež založila iniciativu #holkyzmarketingu, popisuje, že žáci 8. tříd, kteří tráví na sociálních sítích 10 a více hodin týdně, jsou o 56 procent méně šťastní než ti, kteří pobyt na netu omezili. Taky říká, že teenageři, kteří tráví 3 hodiny denně na síti, jsou o 35 procent náchylnější k sebevraždám, dívky dokonce až o polovinu. Instagram pak Louženská považuje za "nejtvrdší" ze sociálních sítí, nejkrutější.

Nepočítat lajky možná má smysl, ale zjevně nestačí. Zjevně to závislost stamilionů lidí na sociálních sítích, tedy jejich přesun do virtuální reality, neukončí. Nabízejí se dvě cesty. Tu první představuje omezení. Netrávit na sítích tolik času, nebrat je tak šíleně vážně, vrátit se do reálu - jít si zakopat na plácek místo vysedávání před monitorem. Radši se bavit naživo než přes net… Dobře, přiznejme si, že je to cesta spíše nereálná.

Co tedy ta druhá, evoluční? Slabší jedinci by na ní odpadli, neuspěli (někteří dokonce nepřežili), jako tomu bylo v minulosti. Ti silnější by si vytvořili imunitu vůči ne-lajku, dokonce by možná povstala celá dislikeová generace, dívky a chlapci pyšní na odmítání či nenávist, které by je posilovaly…

Cesta pro dnešní dospělé je až trapně jednoduchá a jasná. Svým dětem se osobně - ne po mobilu, ne po síti - věnovat. Pečovat o ně "rukama nohama" a vypěstovat jim tenhle starý návyk, drogu osobního, vztaženého soužití.

Instagram je ze všech sítí nejtvrdší. Upravené fotky s filtrem jsou důkazem, že všichni jsou krásnější a šťastnější než já nebo ty, říká Louženská. | Video: DVTV |  01:57

autor: Martin Fendrych | 19. 7. 2019 13:15

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama