Každý je nosil, pokud se mu je podařilo koupit, a vypadalo, že ručičkovým hodinkám odzvonilo. Jeden můj přítel studoval tehdy jakousi zvláštní vědu, jež se zabývala měřením objemu vynaložené energie v inteligenční podobě, a stal se zatvrzelým odpůrcem digitálních hodinek a to z toho důvodu, že spočítal vynaloženou nehmotnou energii, kterou spotřebuje člověk při pohledu na digitální nebo rafičkové hodiny.
Vyšlo mu totiž, že duševní námaha nutná k rozpoznání časových údajů je u digitálních hodinek desetkrát vyšší než u hodinek ručičkových a to ho zjevně rozčílilo. "Přece nebudu zbytečně utrácet to, co mi nadělil Pán Bůh", vykřikoval po restauracích.
Od té doby se mnoho proměnilo a posunulo ke složitostem, o kterých se nám druhdy ani nesnilo a které kupodivu za složitosti nepokládáme, byť jimi zjevně jsou.
Usedneme-li k počítači a chceme-li napsat prostinký text, stojí nás to dosti námahy, než ho vůbec psát začneme, a ještě více námahy, když ho dokončíme a chceme vytisknout nebo odeslat po drátu. Je to však dřina často zautomatizovaná, něco jako když řídíme auto, hýbeme volantem, řadíme a vlastně to vůbec vědomě neprožíváme.To však neznamená, že nás tento vědomě nesledovaný výdej energie nestojí řadu sil, a je otázkou, zdali civilizační procesualistika nepřináší u shodného výsledku výkonu stejnou, ne-li větší námahu jako před lety dvaceti pěti.
Ona civilizační instrumentalistika je prostě děsivá. Týká se na jedné straně jak nejmodernějších technologií, tak na druhé straně věcí, které existovaly třeba na rozdíl od počítačů již dříve a jejichž uspořádání a obsluha byly výrazně jednodušší.
Spolehlivě spláchnout
Vzpomínám si, jak jsem jako malý kluk běžně opravoval klozetový rezervoár a docela se mi to dařilo. Bylo tam takové stéblo s plovákem, které přitékající voda pozdvihovala a které mělo na druhé straně kolmý uzávěr, jenž postupně uzavřel přítok vody. Zkuste dnes opravit takovou podobnou záchodovou nádržku a vypadnou na vás z ní desítky součástek, které již nikdy nedáte dohromady. Mimochodem, to stéblo s plovákem fungovalo spolehlivě.
Problémem je asi to, že člověk a jeho schopnosti v posloupnosti let, jejichž proměnu ještě dokážeme vnímat, disponuje zřejmě shodným objemem energie jako v době startu digitálních hodinek a jde o to, na co tuto energie věnuje více a na co méně.
Mám pocit, že poměr sil, které průměrně duševně výkonný člověk věnoval dříve věci samé a jejímu obsahu na rozdíl od zvládnutí instrumentů, které k vytvoření či nakládání s věcí potřeboval, se výrazně proměnily. Tedy jinak řečeno, zatímco dříve jsme věnovali devadesát procent sil k napsání dopisu a deset k tomu, abychom si obstarali tužku a papír, dnes s klidem obětujeme devadesát procent na zapnutí počítače, adjustaci elektronického papíru, jeho naformátování a kdovíco ještě s tím, že deset procent použijeme na tvorbu textu.
Jak se jezdí na kole
Důsledky, které tento vývoj má, jsou asi ohromné. Pokud se vydáme na výlet na kole s patřičnou výbavou, nebudeme celou dobu jízdy dělat nic jiného, než sledovat elektronický tachometr, přepínat na něm údaje, přehazovat na kole rychlosti a dopínat si nejrůznější suché zipy na našem těle. Pravdivě si budeme libovat, že je dnes jízda na kole daleko pohodlnější, ale ani nás nenapadne, kolik energie jsme této pohodlnosti upsali a že krajiny si už vlastně nemáme čas ani sílu pořádně všimnout.
Jde však též o to, že čím dál tím namáhavější procesualistika zcela odsunula do pozadí schopnost zaobírat se pořádně, důsledně a namáhavě obsahem věcí či jevů, ať ve smyslu jejich tvorby či nakládání s nimi. Jiný přítel mi nedávno popsal, jak je dnes složité ovládnout software, který dokáže sám nakreslit stavební plány mostů a zároveň je řádně propočítat. Když jsem se ho dotázal, zdali by dnes mladí stavaři dokázali spočítat nosnost projektovaného mostu sami a také jej nakreslit s tužkou či perem v ruce, odtušil, že je to téměř vyloučená věc.
Vlastní předmět našeho počínání je tedy na ústupu a uprazdňující se místo ovládly vedle procesuálních namáhavostí také předem adjustované předměty, jež se nám přímo nabízejí k použití a paušalizují nás zevně i vně.
Systém T 9 při psaní sms zpráv na mobilním telefonu je toho zářným příkladem. Je to proto, že už jsou všechny možné motivy a způsoby vyčerpány a že je již dokonale známe tak, že je skoro nemožné něco nového osobitého vymyslet, není to ani možné a proto se raději vyřádíme v instrumentalistice? Je to jako u hudby, která v melodických postupech již vše vyčerpala a může se lišit již jenom ve zpracování, tedy orchestraci?
Horší je asi to, že tomu tak není.
Nacházíme se totiž v tahu jakéhosi samopohybu, o kterém nás občas někteří politici přesvědčují, že ho mají pevně v rukou, nebo nás odkáží na tržní mechanismy samopohybu, jejž nedokážeme uspokojivě definovat a který nás vcucává čím dál tím více do sebe.
Vše je jakoby nevyhnutelné, všemu se musí lidstvo zdánlivě podřídit, protože to jinak nejde.
Je otázkou, zdali určitá ztráta schopnosti pronikat do věcí s narůstající složitostí všeho není právě důvodem ztráty schopnosti alespoň minimálně analyzovat onen samopohyb. Nebo je výrazem čehosi iracionálního?
Člověčenstvo se tedy potácí v rozporech. Koneckonců nic nového pod sluncem, které nás za chvíli spálí na popel.
Autor je ředitel agentury Dilia a bývalý ředitel Národního divadla v Praze