Ivan Kytka | Komentáře
2. 2. 2006 0:01

Ivan Kytka: Kostlivci ekonomických změn

Ředitel londýnské pobočky bývalé české banky mi kdysi vyprávěl, jak chodí se svými účetními knihami na pravidelné kontroly ke "staré dámě".

Tak se v londýnské City přezdívá Bank of England.

Návštěvy se sice nesly v povýtce přátelském a džentlmenském duchu, nicméně pozornému oku úředníka centrálního bankovního dohledu prý při nich neunikla jediná pohledávka, která by mohla nést byť jen náznak rizika.

Vzpomněl jsem si na tuhle skoro zapomenutou konverzaci, když jsem z čirého novinářského zájmu pátral po definici tzv. Nemethovy pohledávky, na kterou čeští politici a státní úředníci odkazují s podezřele nelichotivými a bagatelizujícími výrazy.

Mají svůj důvod: současní vlastníci ústecké Setuzy, kteří ji od Věslava Nemetha kdysi koupili, chtějí jejím prostřednictvím uhradit zhruba čtyři miliardy korun, které dluží právě státu.

Historie této pohledávky by měla být podle dostupných zdrojů v českých médiích zhruba následující:

Když se koncem devadesátých let dostala do potíží Investiční a Poštovní banka, nabídl Věslav Nemeth, partner v jedné z renomovaných pražských advokátních kancelářích, jejímu vedení, že dokáže špatné dluhy banky "zpeněžit" a že s nimi bude možné dále obchodovat.

Zdůrazněme, že ve světě obchodu a financí nejde o obchodní transakci nijak neobvyklou ani podezřelou.

Management IPB sice jeho nabídku odmítl, doktor Nemeth se však pojistil tím, že pokud vedení banky jeho způsob zhodnocení dluhů použije, což se také podle jeho tvrzení mělo stát, musí mu vyplatit deset procent ze zobchodované částky, dnes zhruba čtyři miliardy korun.

Nechtěl bych být v roli soudce, který bude v blížícím se řízení rozhodovat, zda je právní smlouva uzavřená mezi doktorem Nemethem a bývalým vedením IPB platná a vymahatelná.

Například proto, že v České republice nemusí existovat k tomuto sporu dostatečná právně-ekonomická expertíza a precedens, o který by se soudce mohl opřít.

Ponechme ovšem na okamžik obsah tohoto právního sporu stranou.

I po letech totiž zůstává nezodpovězená otázka, proč vedení IPB nechodilo v druhé polovině devadesátých let se svými účetními knihami pod paží do sídla ČNB, kde by pak pozornému oku centrálního bankovního dohledu neunikla ani jediná pohledávka nesoucí byť jen náznak rizika.#reklama

A to dávno před tím, než se právě takové pohledávky pokoušelo vedení IPB zpeněžit způsobem, který dnes zamotává soudcům hlavu.

Kdysi jsem hledal odpověď na tuhle otázku v přátelské a společenské konverzaci s vlivným činitelem ČNB při jeho návštěvě v Londýně.

Zaskočil mě svou upřímností. ČNB prý nedisponovala v té době dostatečně kvalifikovanými lidmi, kteří by dokázali pečlivý bankovní dozor vykonávat a rizikové pohledávky rozeznat. Lakonicky řečeno, neuměli to.

Předvídatelnost kurzu české koruny a mantinely, ve kterých ČNB dokázala národní měnu během transformace udržet a také nízká míra české inflace, je i v evropském kontextu pozoruhodná. Transformační náklady na restrukturalizaci českých bank, které připomíná pohledávka Věslava Nemetha vůči IPB, ovšem také.