Tajení informací o životním prostředí bylo jedním z poznávacích znamení předlistopadového Československa. Prozrazená skutečnost by zdevastovala obraz vyspělé socialistické země, kde se dobře žije.
Nyní jsme o tři dekády dále a obyvatelé Uhelné, Hrádku nad Nisou a dalších českých příhraničních obcí poblíž dolu Turów už zase nevědí nic. Polský premiér Mateusz Morawiecki uzavřel se svým českým protějškem Petrem Fialou (ODS) dohodu, která je prý dobrá. Proč bychom tomu ale měli věřit, když je tajná? Z jakého důvodu vlastně? Co chtějí Poláci, je zcela zřejmé, není ale vůbec jasné, co chce česká vláda. (edit: Dohoda byla tajná po celou dobu přípravy i v okamžiku podpisu, Ministerstvo životního prostředí její znění zveřejnilo až dnes odpoledne, v čase po vydání komentáře. Znění smlouvy plně potvrdilo nejhorší obavy artikulované v tomto textu.)
Pokud se ukáže, že hydrogeologická opatření, která nebyla podrobena veřejné debatě, jsou v utajené části dokumentu špatně nastavena, zničí to mnoha lidem majetek i životy. Právem se tak nyní mohou ptát, jak moc se dnes vlastně v přístupu k životnímu prostředí lišíme od dob minulých.
Mizerná dohoda
Kdyby srovnatelnou dohodu podepsala ještě Babišova vláda, nepochybně bychom se v Praze dočkali demonstrací proti neekologickému totalitáři. Když ale nyní Petr Fiala Polákům viditelně ustoupil, dostává se mu chvály za klidné a rozumné vyjednávání.
Média zaujala především kompenzace ve výši 45 milionů eur (přes miliardu korun), kterou Češi dostali. Ta suma ale nic moc neznamená, vezmeme-li v potaz, že region kvůli těžbě přijde o jednu z nejcennějších komodit - vodu. Ještě podstatnější je však jiná věc. Podle původních českých záměrů měl naplňování dohody po 10 let kontrolovat unijní Soudní dvůr, nyní to však má být roků pouze pět. To nelze nazvat jinak než kapitulací.
Zapuštěná stěna, která má bránit odtoku vody z Česka, totiž nemůže být z principu nikdy zcela hotova. Bude ji třeba neustále doplňovat a upravovat její parametry. A teď se dozvídáme, že už po pěti letech toto úsilí ztratí arbitra? Jak dlouho pak bude trvat, než to místní pocítí ve svých studních?
Premiér zdůrazňuje, jak potřebné pro nás bylo co nejrychleji narovnat sousedské vztahy s Poláky. V tom má jistě pravdu, není ovšem vůbec pochopitelné, proč kvůli tomu české zájmy prodal tak lacino.
Polsko zůstávalo k obavám Čechů - ale třeba i Sasů ze Žitavy - hluché tak dlouho, až se ke slovu dostalo unijní právo a Soudní dvůr EU nařídil zastavení těžby. Protože s ní ale ani pak Poláci nepřestali, měli platit pokutu půl milionu eur za každý den, během nějž se verdiktu vzpírali. Česko tak drželo v rukou všechny trumfy, není tedy jasné, proč přistoupilo na to, že se soupeři vzdá.
V zájmu vládních stran, ne zemí
Spor o Turów dohodou obou premiérů nekončí, byť tomu oni sami snad i věří. Česko se obrátilo na Soudní dvůr EU poté, co polské úřady schválily prodloužení těžby do roku 2026. Nyní se netají tím, že dolovat by chtěli o dalších 18 let déle a souběžně s tím pálit v nedaleké elektrárně místní nekvalitní hnědé uhlí.
S tím bude ještě spousta mrzení. Nejen kvůli vodě, o niž Česko v důsledku přijde. Jde také o ovzduší, statiku domů v blízkých obcích a rovněž o ochranu klimatu. Podpisem smlouvy si přitom Česko prakticky znemožnilo jakýkoliv další protest - jednou přistoupilo na dohodu, vzalo si spoustu peněz, takže se Polákům nelze divit, budou-li věc považovat ze své strany za vyřízenou. Další náklady na české straně už bude muset sanovat stát, i když není viníkem.
Kdyby česká strana zvolila vyjednávací postup, podle kterého není dohodnuto vůbec nic, dokud není dohodnuto úplně všechno, možná by to udělalo v národovecké frakci europarlamentu trochu zlé krve mezi partnerskými stranami ODS a Právo a spravedlnost. Dlouhodobě by to však prospělo oběma zemím, protože by se definitivně vyřešil vleklý příhraniční spor v Trojmezí.
Vždyť ani sami Poláci netuší, co si vlastně s Turówem počít. Tvrdí sice, že jej nelze za žádnou cenu v dohledné době zavřít, špinavou elektrárnu Bełchatów ale klidně obětovali a chystá se její konec. Ta turówská podle expertů nemá šanci vydržet o moc déle. Jediný rozdíl je v tom, že v oblasti žijí tisíce lidí, kteří by přišli o práci. Proto polská vláda vedla hrdinný odboj proti zlým Čechům i Bruselu. A byla jej ochotná dotáhnout dokonce až tak daleko, že se kvůli prodloužení těžby připravila o spoustu peněz z unijního Fondu pro spravedlivou transformaci, který pomáhá těžařským regionům se změnou orientace.
Diplomatické panoptikum
Na celém sporu je nejsmutnější, jak se z něj vytratila racionalita. Slavíme diplomatický úspěch, který ale musí být utajený, aby si jeho podmínky náhodou někdo nepřečetl. Vodním zdrojům postižených českých obcí má pomoci podzemní stěna, která však reálně prospěje především dolu, protože ho ochrání před průsaky a české studně stejně nakonec vyschnou. Jsme nadšeni z obdržených peněz, jež ale nakonec budeme muset investovat zejména do toho, aby se voda vrátila do míst, kde teď je - a odčerpávat ji tak z dalších českých lokalit. Vítejte v absurdistánu.
Je zcela nepochopitelné, proč se Česko jako střecha Evropy vzdává bez boje vody, jíž se mu nedostává. Tím spíš když Poláci stejně budou muset za ne úplně dlouho špinavou elektrárnu a s ní související těžbu zavřít - za což mimochodem mohou dostat opravdu hodně evropských peněz.
Místo hledání oboustranně výhodného kompromisu s budoucností teď ale obě země vydávají za vítězství dohodu, že se Česko nechá o vodu připravit, aby Polsko mohlo ještě aspoň nějakou chvíli dál pálit to nejšpinavější uhlí. Takhle tlustá čára za potížemi mezi sousedy opravdu nevypadá.
