Jan Fingerland Jan Fingerland | Komentáře
Aktualizováno 14. 6. 2020 22:06

Jak je důležité míti jasno v anexi Západního břehu

První obětí debat o Izraeli bývá skutečnost a všechny její složitosti. Připomnělo nám to i poslední kolo diskuse o anexi Západního břehu a o dopisu tří českých ministrů zahraničí na toto téma.
Západní břeh Jordánu je trvale neklidným územím plným nervozity a protestů. Dva roky starý ilustrační snímek pochází z Ramalláhu.
Západní břeh Jordánu je trvale neklidným územím plným nervozity a protestů. Dva roky starý ilustrační snímek pochází z Ramalláhu. | Foto: Reuters

Když John Worthing z Wildovy hry o důležitosti míti Filipa označí své tvrzení za "čistou a prostou pravdu", jeho kamarád Algernon Moncrieff mu odpoví: "Čistá a prostá pravda je zřídka čistá a prostá není nikdy." Bylo by užitečné, kdyby si tuto větu Oscara Wilda opakovali všichni, kdo mluví o něčem tak nejednoznačném, jako jsou izraelské plány na anexi Západního břehu.

Budiž řečeno, že bych jako Izraelec ani Palestinec takový krok nepodporoval. Těžko být ale proti z důvodů, které v posledních dnech zaznívají u nás. Připomeňme dva nejčastější argumenty: schvalujeme-li anexi Západního břehu, těžko můžeme kritizovat Rusko za Krym. A ten druhý: mezinárodní právo zakazuje získávání území silou, bez výjimky.

Ohromné maličkosti

Je Západní břeh totéž co Krym? Jistě najdeme řadu shodných rysů, ale při bližším zkoumání najdeme příliš mnoho příliš zásadních odlišností.

Krym je poloostrov obklopený mořem, jeho území je jasně a jednou provždy vymezeno. Naopak hranice Západního břehu jsou nahodilé a vznikly nedávno. Jde o linii příměří mezi bojujícími stranami arabsko-izraelské války z roku 1949.

Dále: Krym byl v okamžiku, kdy se na něm v roce 2014 objevili zelení mužíci, nezpochybnitelně ukrajinským územím. Rusko navíc mělo vůči svému sousedovi dodatečné závazky vyplývající z dohod po rozpadu SSSR.

Foto: Aktuálně.cz

Oproti tomu Západní břeh nepatřil od rozpadu Osmanské říše žádnému svrchovanému státu. "Západní břeh" je vlastně technický termín pro oblast, kterou se Jordánsku podařilo v roce 1948 dobýt a udržet při panarabském pokusu zabránit vzniku Izraele, ale také zrodu nového arabského státu mezi Izraelem a Jordánskem. Problém s touto oblastí vznikl v očích mnoha pozorovatelů teprve poté, co ji v roce 1967 dobyl Izrael.

A s tím souvisí i čtvrtá odlišnost. Rusko Krym obsadilo uprostřed míru. Západní břeh se dostal do izraelských rukou v roce 1967 v šestidenní válce, během které Jordánsko Izrael napadlo. Následnou nabídku na vrácení území za mír odmítlo, dalo přednost pokračování konfliktu. Po dalších dvaceti letech se pak území vzdalo ve prospěch Organizace pro osvobození Palestiny.

Ruské přivtělení Krymu, od invaze mužíků až po referendum a formální završení anexe, proběhlo během několika týdnů roku 2014. Západní břeh Izrael dobyl v roce 1967, k "anexi" by tedy došlo více než půl století poté. Mezitím oblast osidloval, využíval i rozvíjel. Samotná anexe, bez ohledu na to, jak ji kdo hodnotí, nic zásadního nemění.

A jen na okraj: Krym je drobný přívěšek k ruskému území (vlastně jen prostřednictvím mostu) a bez hlubších historických vazeb. Západní břeh je pro Izrael území významné symbolicky a historicky, ale zejména je klíčem pro jeho budoucí bezpečnost při ohrožení z východu. Izraelci na rozdíl od Evropanů vědí, že tento konflikt je možná otázkou času, tak jako ještě nedávno mezi izraelským vnitrozemím a nejtvrdšími džihádisty v Sýrii ležely jen Golany. Neboli srovnávání Západního břehu a Krymu je něco jako Bretonovo "setkání šicího stroje s deštníkem".

Otázka síly

V dopise tří ministrů i následné debatě se opakovaně objevovalo tvrzení, že anexe by byla porušením mezinárodního práva, které "zakazuje získávat území silou". Jde o překvapivý postoj, protože významná část československých hranic po roce 1918 vznikla právě vojenskou silou. Snad tedy chtěli ministři říci, že tento princip platí jen někde, jen někdy nebo jen od nějakého okamžiku?

Dopis se odvolával na českou zkušenost malé země, která musí být chráněna systémem uznávaných závazků, a jako příklad byl zmíněn rok 1938-1939, tedy Mnichov a jeho následky. Potíž je, že izraelská zkušenost je přesně opačná. Kromě prvního kroku, tedy mezinárodního plánu na rozdělení Palestiny z roku 1947, už měl Izrael vždy jen to právo, které si vyvzdoroval sám. Již arabský útok den po vyhlášení státu byl veden s neskrývanou britskou pomocí (deset let po našem Mnichovu), a samotný Izrael byl přitom oslaben mezinárodním zbrojním embargem, tím, jež ČSR tak slavně nedodržela.

Paradoxní je, že ono zdánlivě nepřijatelné právo zabrat nějaké území silou bylo v minulosti přiznáno i Izraeli. Poté, co se Izraelci ve válce o nezávislost ubránili, částečně rozšířili původně alokované území a teprve to se stalo mezinárodně uznávanou hranicí. Ovšem dnešní debata o anexi se vede o půdu, kterou Izrael získal podobným způsobem, ale až v roce 1967, opět po jordánském útoku. Vzniká tedy otázka, proč jsou izraelské hranice vzniklé v (obranné) válce v roce 1948 legitimní a ty vzniklé v (obranné) válce z roku 1967 nikoli.

Z pružnosti při uplatňování zásady o (ne)získávání území silou ovšem netěžili jen Izraelci, ale i Palestinci. "Západní břeh" vznikl při (arabské) dobyvačné válce, ale dodatečně začal být ve světě chápán jako jediná definitivní a spravedlivá mezinárodní hranice Izraele. O Západním břehu se postupně začalo mluvit jako o "palestinských územích" a právo na jeho získání převzala v očích světa po Jordánsku (jež se ho nakonec vzdalo) Organizace pro osvobození Palestiny, později Palestinská autonomie.

Má to jistou logiku, protože většina obyvatel jsou palestinští Arabové, ale vyplývá z toho jedna potíž. Uměle vypěstovaná posvátnost "hranice z roku 1967" (ve skutečnosti 1948) zahání všechny palestinské vůdce do slepé uličky, protože se jí před vlastními lidmi nemohou vzdát. V pasti se ocitl Jásir Arafat, teď je v ní Mahmúd Abbás a zdědí ji asi i jeho nástupce. Paradoxně izraelská "anexe" by to mohla změnit, protože by posunula palestinské vnímání dosavadních priorit.

Ještě zřetelněji se získání území silou odehrálo v případě Jeruzaléma, který měl být podle plánu OSN z roku 1947 mezinárodní zónou. Jordánci ale jeho východní část i se Starým Městem a Chrámovou horou vojensky obsadili a odmítli s Izraelci sdílet - až do roku 1967, než ho zas dobyli Izraelci. Toto právo na "území získané silou" opět "zdědila" Organizace pro osvobození Palestiny, i když už ho efektivně ovládal Izrael.

Evropané na myšlenku, že východní Jeruzalém musí být palestinský, přistoupili. Dnes dokonce ve východní části města mají "zastupitelstva" pro kontakt s Palestinskou autonomií, i když současně v Jeruzalémě odmítají otevřít své ambasády pro Izrael. Opět platí otázka: proč jsou některá dobytí legitimní a jiná ne? Ani v tomto případě z řečeného nevyplývá, že Izrael má nárok mít Jeruzalém celý, ale je zřejmé, že zákaz "získávání území silou" platí jaksi podle potřeb.

Ďábel v detailu

Svět, dokonce i Česko, nyní v napětí čeká, co bude s anexí Západního břehu nebo jeho části. Je charakteristické, že všichni se tváří, že vědí, o čem mluví, ale přitom nikdo ve skutečnosti neví, co bude tato anexe obnášet.

Izraelci už dříve anektovali dvě území: východní Jeruzalém a Golany. Použili přitom nejméně dva rozdílné postupy. V prvním případě v roce 1980 parlament (Kneset) zákonem označil Jeruzalém za nedělitelné hlavní město a současně rozšiřoval jeho "městské hranice" na základě přiložených map.

Hned v následujícím roce izraelští poslanci odhlasovali zákon o Golanských výšinách. Ovšem ani tato norma nemluví o "anexi", ale "rozšíření platnosti izraelských zákonů, soudní pravomoci a správy" do oblasti Golan, nikoli tedy rozšíření území.

Na právní aspekty těchto kroků je více názorů, než kolik je právníků. Z hlediska politického je ale zřejmé, že izraelské pojetí "anexe" je politický a diplomatický nástroj, a nijak nepřipomíná žulovost ruského záboru Krymu. Izraelci už v minulosti jednali s Háfizem Asadem o osudu Golan, stejně tak s Arafatem i Abbásem o Západním břehu, a dokonce i o "nedělitelném" Jeruzalémě.

Lze tedy s velkou mírou pravděpodobnosti tvrdit, že "anexe" Západního břehu je součást Netanjahuova manévrování mezi Trumpem, osadníky a koaličními partnery. A také jeho pokusem vytvořit si do budoucna ještě výhodnější postavení tváří v tvář Palestincům i ostatním Arabům.

Netanjahu nehodlá anexi obětovat jiné, pro něj důležitější cíle, třeba šanci na epochální uzavření mírové dohody se Saúdskou Arábií. Premiérem je už deset let a Trump je prezidentem už tři roky, anexi by tedy dávno provedl.

V souvislosti s otázkami, jako je zákaz získávání území silou, lze různým ministrům zahraničí položit zvídavé dotazy. Třeba jak se dívají na otázku budoucnosti Tibetu. Ale jízlivost stranou. Budoucnost Západního břehu je vážná otázka, která se týká životních perspektiv milionů lidí, zejména Palestinců, kteří zatím žijí ve vakuu a hrozba anexe jim rozhodně nepomůže.

Není důvod, proč by čeští politici (politologové, novináři, popeláři) nemohli vyjádřit kritický názor, třeba na plán izraelské anexe. Ale pokud chtějí něco sdělovat do Izraele a ne jinam a přejí-li si tam být bráni vážně, měli by také vážně mluvit. Tedy nepoužívat argumenty, které jsou spíše dekorativní, a také respektovat pravou povahu problémů, o kterých je řeč. Nikoli jejich makety, pořízené pro účely evropské debaty.

Autor je zahraničněpolitickým komentátorem Českého rozhlasu.

Pokud se někdo silou chystá obsazovat území, měla by naskakovat červená světla, říká Lubomír Zaorálek v duelu dvou bývalých ministrů zahraničí. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

před 3 hodinami

Pompeo: USA odmítají nároky Pekingu na zdroje v Jihočínském moři

Spojené státy od pondělí považují za nelegitimní takřka všechny významnější nároky Pekingu týkající se vod Jihočínského moře. Oznámil to americký ministr zahraničí Mike Pompeo, podle kterého Čína daný region bere jako své "námořní impérium" a nárokuje si kontrolu nad oblastmi, které nemohou být přisouzeny žádné zemi. Agentura AP píše o eskalaci diplomatické strategie Washingtonu a předpovídá další nárůst hněvu na čínské straně.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

Rozpočet českého pavilonu na Expu se zvýší o 25,2 milionu korun

Rozpočet českého pavilonu na světové výstavě Expo 2020 se zvýší o 25,2 milionu korun kvůli jejímu ročnímu odkladu v důsledku pandemie koronaviru. Úpravu rozpočtu dnes schválila vláda. Kabinet zároveň potvrdil i českou účast na výstavě v jejím novém termínu. Původně plánovaný rozpočet byl 260 až 310 milionů korun podle účasti partnerů ze soukromého sektoru, ze státních zdrojů mělo jít 229 milionů korun.

Zdroj: ČTK
Další zprávy