Vede to ke vzpomínkám a taky ke hledání odpovědi na otázku: proč se tohle děje?
Psal se tenkrát rok 2000 a nebyla to úplně příjemná cesta. V rozhrkaném autobuse z Bejrútu do jiholibanonského Týru (Sur) jsem byl, jak jinak, jediný cizinec a všichni okolo to věděli. Čím dále na jih, tím vyšší byla hustota propagandistických hesel podél silnice. Dominovala červená a zelená barva, mezi tím zlověstně zamračené portréty šíitských náboženských vůdců, občas nějaké to protižidovské heslo mezi nuznými příbytky místních obyvatel. Jeli jsme asi hodinu, když do autobusu přistoupilo několik mladíků, přisedli ke mně a vytáhli z tašky portrét nějakého místního šéfa Hizballáhu. Předmět jejich zájmu byl prostý: chtěli po mně, abych zřetelně zopakoval, že "Hezbollah is good" (tedy že sympatizuji s hnutím Hizballáh).
Tíha situace
Předstíral jsem, že vůbec nechápu, o co jde a co to vlastně je ten "Hezbollah". Dost obtížný úkol v situaci, kdy i slepý a hluchý by musel vědět. Že jde do tuhého, jsem pochopil, když si jeden z Arabů vedle mě začal významně pohrávat s nožem. V tu chvíli mě hrdinství opouštělo; v napjatém tichu se chvíli nedělo nic a hoši pak bez dalšího u otřískané benzínky vystoupili. Pár minut poté autobus dojel do Týru a vystoupil jsem i já s myšlenkou, že ještě nikdy v životě jsem neopouštěl nějaký prostor s tak velkým ulehčením.
Jiného dne večer jsem se vypravil do jižních předměstí Bejrútu, do míst, kam před pár týdny také dopadaly izraelské bomby. Recepční v hotelu mi odmítl ukázat cestu s tím, že to nejsou místa, která by jeho zemi dělala zrovna dobrou reklamu, navíc je to pro cizince nebezpečné. Ani taxikář mou žádost nechápal, ale kšeft je kšeft, a tak jsem za pár dolarů po chvíli vystoupil na okraji slumu na jihu libanonské metropole. V životě jsem už asi viděl horší chudinské "čtvrti", tady v Bejrútu byly nuzné příbytky místy i zděné. Co však deprimovalo, byla obrovská rozloha slumu a pocit absolutní bezvýchodnosti. Za chvíli jsem se od skupiny mladíků, potloukající se po špinavé, zapáchající "ulici" dozvěděl, že oni tu žijí od narození, stejně jako tu žili jejich rodiče. Předci o generaci výš sem přišli někdy v padesátých letech. Konec příběhu je v nedohlednu, vždyť nemají kam jít. O kousek dál jsem minul islámskou školu a záhy improvizované zdravotnické středisko. Hádejte, kdo tyto jediné světlé body v moři beznaděje provozuje? Přece Hizballáh.
Chudá většina
Tolik osobní pohled, doplňme jej několika statistickými údaji. V Libanonu žijí na velmi malém území (když odečteme nehostinné hory, činí obyvatelná plocha této země jen asi 6 000 km2) přibližně 4 miliony obyvatel, to je na světě nevídaná hustota. Z tohoto počtu dnes tvoří křesťané různého vyznání jen menšinu, zato však mají ekonomicky většinou dosti dobré postavení. Z většinových muslimských komunit připadá významná část na chudé Palestince, kteří sem v posledních šedesáti letech nedobrovolně přišli z Jordánska a z území historické Palestiny. Minimálně statisíce, spíše však přes milion lidí, žije v Libanonu napěchováno v bezútěšných slumech jak popsáno výše. Můžeme se divit, že tady se nachází živná půda pro propagandu, jejíž leitmotivem je "za všechno může Izrael, až jej zničíme, budeme se mít líp"? Jak by se choval jeden každý z nás, kdybychom léta nebo taky celý život trávili v podmínkách tak nuzných, že pro to ani nemáme měřítka, v situaci, kdy za obzorem neplápolá ani jiskřička naděje? Dokáže si to tady vůbec někdo představit?
Tento text není apologetikou Hizballáhu, nesmiřitelné rétoriky mnohých arabských vůdců a už vůbec ne sebevražedných atentátníků. Chce jen přinést malé varování: je snadné odsoudit, obtížnější pochopit a nejtěžší je hledat a nalézat řešení. Ale hledá ho dnes v blízkovýchodním kotli někdo?
Autor je nezávislým publicistou.