Velký herec, pilíř panteonu českého divadla, velkorysý partner, vnímavý divadelník, charakterní člověk.
Tolik pozitiv se snad do jednoho člověka ani nemůže vejít. Rád bych však věděl, kdo se konkrétně dopustil pojmu "pilíř panteonu českého divadla", neboť panteon je místo určené k posmrtnému uctívání či k pohřbívání významných příslušníků národa, a z věty by pak mohlo též vyplynout, že celé české divadelnictví je jeden velký panteon, což autor výroku zcela jistě nezamýšlel.
Tedy v Čechách jsou pohřby většinou neoblíbeny, nikdo na ně rád nechodí a moc se o nich nepovídá. Když však umře známá osobnost, tak to stojí za to. Je jakoby urážlivé hovořit o pohřbu, vše je tajemné, pokorné a uctivé, hovoří se jenom pošeptmo, případně s pláčem, nikdo nic moc nekritizuje a rozhodně nepřemýšlí o tom, že by se mohlo dít všechno jinak. Největší zájem se většinou soustřeďuje na druh nemoci, na kterou nebožtík zemřel. Tu také novináři s železnou pravidelností uvádějí.
Vážností ke komičnosti
Ne, já rozhodně nenavrhnu, jak by měly pohřby vypadat, nicméně mi připadá způsob loučení s nebožtíkem trochu bizarní a někdy až komický. Jako by přehnaná vážnost a obřadnost vyvolávala i nechtěnou komičnost, o níž mám často dojem, že by si ji mrtvý i někdy přál.
Ne určitě vždy. Dodnes si vzpomínám, jak Leonida Brežněva omylem pustili z pohřebních provazů do hrobu tak, až to zadunělo po celém Rudém náměstí. Určitě to nechtěl.
Stejně tak jsou lidé, kteří ještě za svého života přesně napíší, jak by jejich pohřební obřad měl vypadat. I v tomto případě by porušení svého přání jistě nesli těžce. V ostatních případech však věru nevím a nezdráhám se říci, že je mnoho lidí, kteří by měli rádi pohřeb veselý nebo žádný, ale pouze se to bojí říci, aby nebyli pokládáni za blázny.
Bizarnost snad též spočívá v tom, že ohledně posmrtné existence či neexistence člověka bloudíme ve zcela nepoznaných kruzích. Když pominu nejmodernější vědecké poznatky, které jsou vždy za několik let popřeny zjištěním, že vše je daleko složitější, než jsme si druhdy mysleli, nedokážeme o tom, co se děje po smrti člověka, říci zhola nic. Snad až na podivuhodný a zcela jednoduše prokázaný "Lazarus syndrom", jenž byl objeven na základě vyprávění nebožtíků, kteří byli péčí lékařů navráceni do života. Zní slibně. Vzneseme se nad svou tělesnou schránu, kterou bez bolesti a v klidu sledujeme a pak začneme ujíždět do jakéhosi tajemného tunelu, na konci kterého nás očekává velké světlo. Docela hezké a koneckonců příjemné, že? Tedy smutek pozůstalých většinou pramení z prostého lidského pocitu, že mrtvého již neuvidíme, nevíme, co se s ním děje teď a zdali se s ním někdy ještě potkáme, ať už v jakékoli podobě.
Kam s ním?
Součástí těchto pocitů je však také určitý odpor či strach z těla nebožtíka jako z něčeho zvláštního, ba i hnijícího, z něčeho, co na tento svět vůbec nepatří. Proto rychle pryč s tělesnou schránou zemřelého! Nelze nevzpomenout v této souvislosti na Dostojevského "Bratry Karamazovy" a tělo svatého starce Zosimy, které přes všechnu svatost zemřelého začne po několika málo dnech zapáchat a věřící jsou zděšeni do krajnosti. I to určitě láká návštěvníky mauzolea na Rudém náměstí k pohledu na ležícího voskovce, jenž díky jedům vstřikovaným do jeho těla vydržel již neuvěřitelných 82 let. Tedy pokud je to on.
Ve věcech, které jsou vnímány a pociťovány okolo smrti, zcela zaniká podivuhodná dimenze času. Nechme stranou, zdali je čas objektivní veličina nebo proud částic, či subjektivní záležitost, byť prožívaná kolektivně. Rozhodně ale lze říci, že přítomnost neexistuje nebo ji nedokážeme dostatečně vnímat.
Ten prchavý okamžik jakéhokoli současného okamžiku zmizí tak rychle, že jej nedokážeme ani soustředěně prožít. Zkuste praštit pěstí do stolu. Existuje tedy pouze prožitá minulost a nejistá budoucnost, pokud vůbec. My vlastně žijeme jenom minulostí, ohledně příštích chvil jde pouze o snění či o zbožná přání nebo vůbec o nic. Jestliže tedy někdo zemře, zůstává s námi nepopíratelně v minulosti a můžeme ho vyloučit ze své budoucnosti, která je však pouze chabě předvídatelnou. Kde je tedy důvod k zarytému smutku?
Nic. Asi toto slovo, jako svým způsobem nekrofilní symbol, děsí nejvíce. Představa ničeho je prostě úděsná, nepochopitelná, je bez času, bez hmoty, bez duše. A stejně tak je hrozná při představě, že do ničeho se právě možná ponořil milovaný nebožtík nebo se ničím stal a my záhy za ním. Myslím, že pláč na pohřbech má i svou sobeckou dimenzi. Co až v té rakvi budu ležet já! Nepomohou ani úvahy fyziků o tom, že hmota se nemůže ztratit, přemění se v energii nejlépe ze spáleného těla mrtvoly, která se někam ve vesmíru vrtne nebo v jiné hmotné skupenství, nejlépe v hrobu. Přátelé žehu jako zájmový spolek vznikli kdysi právě proto, že nechtěli, aby jejich těla po smrti rozežírali červi!#reklama
Je to jenom hygiena?
Když jsem studoval právnickou fakultu, zvolil si jeden spolužák za téma své diplomové práce pohřebnictví. Předčítal nám z ní v restauraci a musím říci, že šlo o pěkně černý humor. Dodnes se v tomto punktu právní úprava nezměnila asi také proto, že o této eschatologické problematice se zákonodárci bojí pronést i jediné slovo. Stále není jasné, jak vlastně nebožtíkovo tělo posuzovat. Je to věc, není to věc? A když je to věc, komu patří? Pozůstalým? Státu? Příslušní odborníci rychle od této diskuze utečou s odkazem na hygienické předpisy, které tuto záležitost mají řešit. Takže posmrtné tělo je vlastně jenom předmětem hygienických předpisů. Jde tedy koneckonců "jen" o hygienu, aby někdo žijící nebyl ohrožen na svém zdraví.
Nedostatek právní úpravy pak s sebou přináší nečekaná absurdna. Když nějaký pobuda nedávno ukradl z hrobky lebku Jáchyma Ondřeje Šlika, jednoho z popravených českých pánů, nemohlo se jednat o krádež, protože lebka prostě nemohla dle práva nikomu patřit. Podobně tomu bylo i v případě zašantročení popela slavné operní zpěvačky Marie Podvalové. Takže pozor, když vám někdo vyfoukne nebožtíka pod nosem a odveze si ho někam pryč, žádný velký trest ho nečeká a policie i soudci budou mít velké problémy s kvalifikací takového skutku.
Asi nejpřirozeněji se s pohřby vyrovnávají národy, které smrt berou jako přirozenou součást života. Měli bychom si pozorně nastudovat tyto zvyky, abychom nebrali smrt tak tragicky a teatrálně. Konečně spánek či velice příjemná "la petite mort" je její předzvěstí. Já se tedy budu snažit být na svém pohřbu docela veselý! A ať o mne hlavně nikdo neřeční.
Autor je ředitel agentury Dilia a bývalý ředitel Národního divadla v Praze