Tentokrát se zaměříme na to, jak na Trumpovy námluvy s Putinem reagují konzervativci. A to jak republikánští voliči, tak i konzervativní intelektuálové. Začneme u voličů. Ve Wall Street Journal vyšel zajímavý průzkum, podle kterého 69 procent republikánských voličů považuje Rusko za agresora a 83 procent nesouhlasí s Putinem. Většina respondentů souhlasí s tím, že Rusko je agresor (69 procent) a za určitých okolností by podpořila pokračování vojenské pomoci. Podle deníku jsou jejich názory na Ukrajinu uvážené, vnitřně koherentní a široce informované.
Zároveň ale zůstává Donald Trump mezi republikány mimořádně populární. Mezi dotázanými má na něj 83 procent příznivý názor. V názoru na Zelenského jsou rozděleni: 43 procent ho vnímá příznivě a 45 procent nepříznivě.
Každopádně to prezidentovi může způsobit problémy. Názory Bílého domu na Ukrajinu se totiž rozcházejí nejen s celou zemí, ale i s republikánskými voliči. Článek končil osobní vzpomínkou ředitele organizace "Společně pro Ukrajinu" Daniela Balsona: Při obhajobě Ukrajiny se setkáváme s lidmi po celé zemi - se záchranáři v Louisianě, s veterány v Pensylvánii, s majiteli malých podniků na venkově v Michiganu. Trump zvítězil ve většině navštívených států a většina lidí, se kterými mluvíme, ho nadšeně volila. Když nám konzervativci vyprávějí, co si myslí o válce, často začínají slovy: "Modlíme se za Ukrajinu." Stejně jako ostatní Američany je zajímá, jak Washington utrácí jejich daně. Jasně však vidí, že Ukrajině bylo těžce ublíženo. Jejich pocity solidarity jsou motivovány vlastenectvím, nikoli politikou. Nikdy by nedovolili, aby cizí mocnost napadla Ameriku a ublížila jejich sousedům. Nevidí důvod, proč by to měla trpět i Ukrajina.
"Bude to tvrdý náraz"
Britský konzervativní autor a spisovatel Douglas Murray si v komentáři pro Spectator nebere moc servítky. "Jak se může americká pravice tak mýlit?" ptá se. A vysvětluje, jak se stalo, že zatímco stará garda republikánů se držela principu, že ruské tanky by si neměly jen tak beztrestně jezdit v cizí zemi, nová garda trumpovských republikánů to vidí jinak.
V době, kdy se zdálo, že "woke" agenda v USA vítězí, viděli v Putinovi zastánce tradičních hodnot. "V Rusku alespoň vědí, na který záchod chodit," řekl trumpovský podcaster Eric Prince v narážce na oblíbené téma kulturních válek, zda muži s penisem, kteří se prohlásí za ženy, mohou chodit na dámské WC.
S útokem na Ukrajinu se situace na chvíli uklidnila a převážil "normální konzervativní pohled" - svobodná země byla brutálně napadena, statečně se brání, zaslouží si naši podporu. Jenže to podle Murrayho začalo trumpisty za chvíli nudit. Coby principiálním kontrariánům jim za chvíli univerzální obdiv k Ukrajině (a Zelenskému) začal vadit. Všimli si, jak si mnoho lidí na Twitteru dává k duhovým nebo Black Lives Matter vlaječkám žluto-modré ukrajinské barvy. Všimli si, jak "globalisté" jako Biden, Trudeau nebo Macron velebí Zelenského. Takže musí být něco špatného se Zelenským. A začalo to… Ukrajina není skutečná země, Ukrajinci nejsou národ, Ukrajina je zkorumpovaná, Ukrajinci jsou nacisti, celé je to pračka peněz, Zelenskyj si kupuje vily ve Francii. Je to celý aparát ruské propagandy.
"Ukrajina je zemí, kterou tihle lidé nikdy nenavštívili, a přitom si myslí, že o ní vědí všechno - a to všechno je špatné." "Bude to tvrdý náraz", píše Murray, ale zjistí, že "většina americké veřejnosti sice nemá ráda progresivistické woke výstřelky, ale také nemá ráda diktátory."
"Nixon věděl, co jsou Sověti a Číňané zač"
Známý britský historik Niall Ferguson připomíná v New York Post mnohé analogie mezi Donaldem Trumpem a někdejším americkým prezidentem Richardem Nixonem. Kromě toho, že oba zažili vzestupy a pády, je to i zjevná snaha postavit své dva konkurenty proti sobě. Nixon svou slavnou cestou do Pekingu v roce 1972 normalizoval vztahy s komunistickou Čínou, kterou vnímal jako užitečného spojence v boji s hlavním vyzyvatelem USA - se Sovětským svazem (obě komunistické velmoci spolu vedly jak ideové spory o správný výklad marxismu-leninismu, tak i malou pohraniční válku na řekách Ussuri a Amur v roce 1969).
Jenže být novým Nixonem bude podle Fergusona těžší, než se zdá. Pravděpodobnost čínsko-ruského rozkolu je velmi nízká. Ani Nixon geniálně nevytvořil čínsko-sovětský rozkol - jen využil už existující. Tu výhodu Trump nemá. Spíš to vypadá, že se Ukrajina nakonec stane Trumpovým (nebo možná Vanceovým) Jižním Vietnamem.
Nixon si navíc o ostatních členech trojúhelníku nedělal žádné iluze. Věděl, co jsou Sověti a Číňané zač. Trump je naopak vůči svému ruskému protějšku příliš důvěřivý. A podceňuje schopnost prezidenta Si odolat jeho chvástání. "V zahraniční politice Trumpa 2.0 bych preferoval více Reagana než Nixona," končí Ferguson.
"Není to nic jiného než ostuda, sledovat republikány, jak se snaží najít nějaké racionální zdůvodnění pro to, co se děje," píše komentátor Noah Rothman v hlavním americkém konzervativním časopise National Review.
"Republikáni mohou sami sebe přesvědčit, že pohrdavé jednání prezidenta a viceprezidenta s hlavou vlády partnerského státu je Zelenského vina." Jenže, píše Rothman, "neočekávejme, že si z toho jiné vlády - spojenecké i nepřátelské - nevezmou ponaučení". A připomíná, že jakákoliv jiná ukrajinská vláda by hájila ukrajinskou svobodu méně důrazně. "To je koneckonců hlavní hřích ukrajinského prezidenta: Zelenského trvání na spravedlivém míru. Je to jeho země, s níž se zachází jako s nechtěným parazitem, zatímco agresorům v Moskvě se dostává jedné lichotky za druhou."
Zatímco vůči nepřátelům je Bílý dům pasivně agresivní, to skutečné niterní nepřátelství jako by si schovával pro svoje přátele. Výsledkem je viditelný transatlantický rozkol. "A proč? Aby se ukojilo ego současných vládců Bílého domu?" povzdychne si nakonec Rothman.
OK, takže to by byli konzervativní intelektuálové starého střihu a v klasických médiích. Jejich názor je jasný, i když si tím mezi Trumpem stmelenými republikány moc přátel neudělají. Zde je Ukrajina přítel. Pak tu jsou konzervativní weby a think-tanky (a není jich málo), kde je o Ukrajině podezřelé ticho. Jako by si nechtěly rozhněvat trumpisty, tak raději mlčí. A pak je tu svět vlivných podcastů, svět sociálních sítí, svět memů. Tam funguje jiný příběh o Ukrajině… Ten, který popsal Douglas Murray.
