My, spíše středově uvažující občané, s oblibou v jarech a podzimech, začínáme mít smůlu.

Na konci zimy jsem opustil domácí závěje a odjel na pozvání tamního Filmového svazu přednášet o českém filmu do Malajsie. Pár dnů navíc jsem strávil na malém ostrově Pangkor, kde jsem si četl a chodil do místních skromných a výborných hospůdek. Ta nejmilejší byla taková zeměpisná, stolky byly pojmenovány podle zemí a nad oknem do kuchyně visela veliká mapa světa. Uprostřed Čína, o něco níže Austrálie. Evropa byla v levém rohu nahoře, skoro už mimo mapu.

Místní kočky bloumaly okolo s useknutými ocasy. Litovali jsme je. Jak teď budou skákat? Údajně přišly o ocasy právě kvůli tomu, aby hostům neskákaly na stoly. Tak sice neskákaly, ale šplhaly k našemu jídlu stejně a o to rychleji. Některé tresty jsou prostě nesmysl.

Za ty dny na ostrůvku, bez signálu, polonahý, o zdravé a laciné stravě, jsem doslova pookřál. Jak málo toho člověk potřebuje! Jak je mu fajn bez všech těch materiálních výdobytků. Měl bych tak žít a co by mi chybělo?

Po návratu do Kuala Lumpuru mi kamarád pustil ze svého digitálního foťáku na velkoplošné televizi naše fotografie z ostrova, z jeho nového iPodu hrála krásná hudba, dvoukřídlá lednice vítala lahůdkami a kvalitním alkoholem

Noc jsem zmařil u počítače porovnáváním cen digitálních fotoaparátů a paměťové kapacity iPodů. Vypil jsem u toho flašku drahého vína. Škoda, že člověka polepší zpravidla jen průšvihy.#reklama