V průběhu odpoledne a podvečera se trojice tatínků (včetně pána domu) vytratila, aby se o nějakou dobu později vrátila jako Mikuláš, anděl a čert. Můj kamarád architekt měl masku čerta.
A protože jsme byli všichni "od filmu", tak měla trojice opravdu fortelné, věrohodné kostýmy. Žádné "kdepak je ten Mikuláš, co BOTY MÝHO TÁTY MĚL", jak zpívá Radůza, nemohlo nastat.
Stalo se však něco jiného: Zatímco Mikuláš kladl změněným hlasem hrstce ohromených dětí rozličné otázky (jestli byly hodné a nezlobily tatínka s maminkou, čistily si zoubky a netrápily sourozence...), čert výhružně chřestil řetězy, chroptěl své "bulisy bulisy" a hrabal kopytem. Tím se ale chytil do vlastní pasti. Jeho malí kluci ze strachu dostali záchvat pláče, který se stupňoval i přes maminčino uklidňování. A tehdy se popral v čertovi táta s čertem. A vyhrál táta. K údivu ostatních dětí a pobavenému překvapení dospělých padl čert na svá chlupatá kolena a co nejněžnějším hlasem povídá: "Ale to víš, Mikuláši, že byli kluci hodný!"
Děcka doslova vykřikla hrůzou.
Tátův hlas zněl z dokonale hrůzu budící masky pekelníka! Ale táta černými ústy dál láskyplně ševelil: "Oba doma pomáhají, viďte!" To už kluci před blížící se nestvůrou skočili mámě do náruče. Skoro bych nepřeháněl, že došlo i na nějaké to počůrání
Oboustranná zoufalost ještě chvíli pokračovala, než si kamarád uvědomil neřešitelnost situace. Že totiž nemůže chválit, konejšit, slibovat nebo dokonce hladit svoje malé děti, oblečen přitom od hlavy k patě v černé kůži, s kopytem, rohama a slizkým ocasem. Rodičovské dilema docela nezvládli ani Mikuláš s andělem, kteří se snažili kamarádovo selhání kompenzovat a naopak ostatní děti trochu strašit.#reklama
Nakonec čert raději utekl na chodbu, odkud se po deseti minutách vrátil - táta. Jeho kluci, ještě se slzami na krajíčku, se k němu rozeběhli. On sám měl také namále, a ještě se dospělým provinile omlouval pohledem. A příště už nikdy - co já vím - za čerta nešel.
Je těžké v čertovské masce působit jako milující taťka. Nehledě na zmatení rolí pro ostatní.
A co my, dospělí, prokoukneme už, v jakém převleku nám kdo či co vlastně servíruje?
