Nyní se výstava "Melancholie, genialita a blouznění" přestěhovala v pozměněné podobě do Berlína. Expozice v Neue Nationalgalerie nabízí na 300 prací světové kvality.
Díla vznikla za posledních 2 500 let, tedy od doby, kdy řecký lékař Hippokrates studoval lidské temperamenty a stopoval pocit smutku bez důvodu a beze dna. Přisoudil ho nadbytku černé žluči, která se vylévá do krve. I ostatní temperamenty spojil s tělesnými šťávami. Spojení melancholie s krví a žlučí padlo definitivně v roce 1628 objevením krevního oběhu, to už se ale dávno přestěhovala do umění a později do psychologie. Výstava tedy ukazuje melancholii zhruba od doby, kdy byla pojmenována. Expozice v Berlíně oproti variantě v Paříži dala větší prostor modernímu umění.
Melancholie od středověku patří ke střední Evropě, kde je prý doma stále. Prošla alžbětinskou Anglií, v 19. a 20. století vstoupila do umění Skandinávie. Orient ji nezná, v Novém světě, v Americe, ji prý také nepoznali, dokud byl tento svět novým.
V expozici "Melancholie" najdeme i obraz Američana Edvarda Hoppera z roku 1961. Ukazuje nahou ženu (rozhodně už není mladá), která stojí před oknem ve výseči ranního slunce, v ruce má cigaretu, za sebou možná ještě teplou postel, před sebou den v samotě bez cíle. Otevírá se před ní prostor i čas, kterému nedůvěřuje, který ji neláká, který ji bolí a hrozí ji utlouct svou prázdnotou. Chvilka před oknem ve slunci a s cigaretou předchází dni, kdy se na ni budou sypat podněty z cizího světa. Z podobného napětí mezi jedincem a nekonečnem se prý zrodilo umění a výstava se tomuto zrodu věnuje.
Více než jedné slavné výstavě můžeme se ale věnovat pulsu doby.
Melancholie Evropu nikdy neopustila a vždy si našla svého génia. Hned několik jich našla v době, kdy meziválečné avantgardy ohlašovaly, že změní svět a všichni občané budou radostně tvořit a poznávat.
Po pádu železné opony se mluvilo o globální vesnici. Svět vypadal, že se zmenšil a zdálo se, že poměry v něm bude možné uspořádat sousedsky. Zdálo se, že máme blízko ke společnému řešení globálních problémů a snad i k radosti.
Dnes tentýž svět připomíná globální ghetto.
Je v něm spousta temných zákoutí a stát se může cokoli špatného i dobrého. Žije se v něm v atmosféře permanentního ohrožení zvenku i zevnitř.
Zatímco dříve mohla přiletět vcelku představitelná raketa jedné z velmocí - bude-li ruská nebo americká, záleželo na místě bydliště - dnes je nebezpečí méně racionální. Symbolizuje ho letadlo plné náhodných cestujících, které naráží do nevojenského objektu, kde lidé zrovna pijí kávu nad papíry od šéfa.#reklama
Nebezpečí přichází z nepřehledných krajů mluvících nesrozumitelnými jazyky a zas v nich mizí. Všechny kultury mají pocit samoty, do které se zvenku něco plíží.
Melancholickou výchozí situaci najdeme i v prvotině českého autora Marka Epsteina (narozen 1975). Hlavní postavou je sehnutý člověk, na kterého se dobývá nekonečno. Pětadvacetiletý student se sklonem k alkoholismu, neúspěšný v lásce, ve studiu, v komunikaci s rodinou.
Jestliže ale Evropa a její umění má jeden pól v melancholii, druhý má v akci. V marnotratném metání nápady a pestrostí.
Hlavní melancholička Epsteinovy knihy, dívka Lucie, má v sobě bláznovství, tajemný stud, ale i příslib, že jednou vyjde ze sklepního bytu. Epsteinovi se s jeho postavou třesoucí se dívky Lucie podařila napsat jedna z nejkrásnějších milostných scén české literatury z poslední doby. Podařilo se mu také rozehrát střety charakterů, za kterými stojí místa, která obývají. Pedantický otec s neviditelnýma očima v paneláku, polský farář na matraci na kostelním kůru, tradicionalistická babička v bytě s vysokými stropy, divoká dívka na horolezecké stěně.
Epstein napsal prózu s řadou velmi bolavých postav, přesto ale jeho novela může být dobrou příručkou pro ty, kterým se zatočí hlava z toho, že v módě je zas melancholie a globální ghetto se vetřelo na místo globální vesnice.
Za smutkem, který u Epsteina prosakuje textem, najdeme pohyb. Doufejme, že melancholie bude dál v Evropě fungovat jako průvodkyně pohybu. Jako ta, která pod kůži zarývá otázky, vrací smutek do radosti a hloubku do všeho mělkého, avšak nevítězí zcela.
Výstava Melancholie v Neue Nationalgalerie v Berlíně potrvá do 7. května
Marek Epstein, Ohybač křížů, Labyrint 2006
Autor je redaktorem Literárních novin