Byla by to pěkná protiváha vážným bankovkovým pohledům našich klasiků z nejklasičtějších nebo mostům a oknům poněkud bezkrevných eurobankovek, které nás čekají.
Švýcaři si ale na peníze dali představitele moderny, třeba Giacomettiho nebo Le Corbusiera. Nezůstává u peněz. Právě ve Švýcarsku vznikl živý pomník moderně, který nyní provádí svou první bilanci.
Všestranný umělec Paul Klee prožil ve Švýcarsku většinu života. Zemřel roku 1940 krátce předtím, než by se dočkal tamějšího občanství. Jeho dědicové si představovali, že se uprostřed města Bernu přistaví křídlo k muzeu umění a vznikne tak prostor pro sbírku, kterou chtěli předat veřejnosti. Během několika let se zjistilo, že budova nevznikne ve středu města, ale na okraji, a že to nemůže být muzeum. Zentrum Paul Klee Bern je ukázkou, jak se dnes může zacházet s modernisty a možná s uměním dvacátého století vůbec. V našich podmínkách by podobná instituce mohla vzniknout třeba na počest Josefa Čapka.
Světoznámý architekt Renzo Piano začal svůj návrh muzea nemuzea tím, že namaloval jedním tahem tři domky se sedlovou střechou, prostřední větší. "Tak takto to vypadat nebude," ujistil představitele nadace, která stála za projektem. Nakonec vznikly tři vlny, které vystupují z terénu (kov a sklo), tři domy kulturní instituce, tři jeskyně tvorby. Prostřední je věnována sbírce klasikových děl a je v ní i sál pro příležitostné výstavy. V jedné z krajních jeskyní je dokumentační a výzkumné středisko. V další pak koncertní sál (300 míst), centrum tvorby pro děti, prý do 99 let, přednáškové sály atd.
Centrum si vydržuje vlastní orchestr, pořádají se zde čtení, hraje se divadlo. První bilance podniku ukazuje, že během půl roku přišlo více než 200.000 návštěvníků. Značnou část se prý povedlo oslovit programem, lidé se nepřišli jen dívat na díla pod neprůstřelným sklem.
Projekt v Bernu v sobě má švýcarskou pečlivost. Muselo proběhnout místní referendum, řada obcí se musela dlouhodobě a demokratickým rozhodnutím zavázat, že přispěje na provoz centra, vše se velmi transparentně připravuje a zveřejňuje.
Na tomto příkladu vidíme, jak se dvacáté století stalo uznávanou antikvitou. Například státní opera je síní kulturních tradic devatenáctého století. Uměle se v ní drží naživu něco emocionálně zajímavého a trvalého. Dvacáté století na různých místech po světě nyní hledá svou konzervu. "Nástroj byl vytvořen, teď je na nás, abychom ho používali," řekl při otevření muzea nemuzea v Bernu Alexandr Klee.
Konzerva na dvacáté století má podobu nástroje. Stavitelé nových institucí cítí, že nestačí vystavit díla a vydávají se v nebezpečí, že propadnou tehdejším dobrodružstvím tvorby. Paul Klee v Bernu posloužil i k pojmenování ulic. Poetické názvy jeho obrazů jsou teď napsány na cedulích. Cedule označují zametené uličky s přistřiženými zahradami, bez křiku a jistě se vzornou hygienou. Je to ještě povolená výpůjčka? Neozvláštňuje se tu nudná skutečnost něčím, co do ní nepatří? Nestírá se skutečnost, že Klee byl ve Švýcarsku v exilu, což sice znamená záchranu, ne však volbu?
Orchestr v kulturním centru je také pojmenován po Mistrovi. Kromě koncertů mívá dvacetiminutová vystoupení pro návštěvníky. Stane se po letech orchestr založený k poctě Mistrově obdobou kolonádního orchestru z lázní? "Hrát kolonádu" je mezi hudebníky pojem. Stane se pojmem i "hraní v klasikově stánku"?
Všem, kdo chtějí dvacátému století postavit živý pomník, hrozí, že postaví pomník polomrtvý.
V Bernu se značným úspěchem institucionalizovali hravost. Příštích zhruba padesát let ukáže, bude-li tato forma emocionálně fungovat podobně jako státní opera. Pozornost zájemců o kulturní turistiku je ale již nyní možné nasměrovat ke vznikajícím konzervám dvacátého století. Berou na sebe nejrůznější formy a nesou současný rukopis. Stavitelé si mohou hodně vymýšlet. Diváci mohou kontrolovat, kdy už si vymýšlejí na úkor svých mrtvých živitelů.#reklama
Je to demokratická hra. Může pokračovat i domů položenými otázkami: Jak by asi u nás vypadalo Centrum Josefa Čapka? Kde by stálo, a jakou by na sebe vzalo formu? Nebo kdo všechno z našich autorů dvacátého století by stál za kulturní centrum?
Autor je redaktorem Literárních novin