Od hrází z pytlů vzkazoval národu, že všichni mají všem pomáhat. Podařilo se mu zvednout společenskou vlnu, kterou nikdo nečekal. Tím méně v době předvolební. Dojati z toho, jak jsou všichni dobří a solidární, Němci tehdy platili a platili, a jejich kancléř je chválil všechny, ať politicky černé, žluté, rudé nebo zelené.
Jeho protivníkem byl tenkrát suchý Bavor Edmund Stoiber, který je zvyklý, že má pořád pravdu. Házel po citovém Schröderovi čísly, usvědčoval ho, že vše, co dělá, dělá špatně.
Pravda versus emoce
Schröder se podíval do kamery a řekl něco ve smyslu: "Vzpomínáte si na to, jak jsme drželi pohromadě, když byla naše země ohrožena přírodní katastrofou?" Schröder vyvolal druhou slzu, když upamatoval občany na to, jak byli nedávno dobří. Nikdo už nechtěl poslouchat, jak má Stoiber pravdu, protože svou pravdou ničil tu krásnou emoci, která sice odplavala s povodní, ale v paměti a "v srdci" zůstala hluboce vryta.
Povodně jsou kulturním úkazem - jako všechno, co ve společnosti vyvolá silnou emoci.
Emoce volá po příběhu, pojmenování nebo písni. Zdá se, že příběh těchto našich povodní je hokynářský. Jakmile padne hlava šéfa jakéhosi povodí, kterého si za normálních okolností lidé pletou spíše s vodníkem, než že by v něm hledali ochránce svých domovů, je to signál, že se hledá viník namísto solidarity. Šéfa povodí stejně jako vodníka je možné odvolat za měsíc a potichu.
Někdo hledá hrdiny, Češi viníky
V Sovětském svazu, neblahé paměti, bylo při všech katastrofách a šlendriánech prezentováno hrdinství sovětského člověka. Piloti vrtulníků a další vojáci, kteří hasili Černobyl, chvíli svými úžasnými výkony plnili první stránky. Než je tiše pohřbili v olověných rakvích. Naše svoboda v mnoha případech pracuje s opakem komunistického modelu. Nehledá se hrdina, hledá se viník.
Povodně se u nás možná okoukaly, protože chodí moc často. Staly se technickou událostí, při které se soutěží o to, kdo má pevnější a větší hráze. Hráz se stává položkou v obecním rozpočtu, vedle čističky. Třeba v Praze jsou mobilní hráze tak pěkné, že by stálo za to postavit je po každém větším dešti nebo tání. Když kolem nich člověk chodí, má totiž pocit, že se o něj někdo stará. Ten pocit je obecný, netýká se jen lidí, kterým hrozí, že budou vyplaveni. Hráze by se neměly betonovat nebo sypat. Měly by se skládat, přivážet a odvážet.
Jana a smrt selského rozumu
Chtěl jsem ale u příležitosti povodně a ptačí chřipky psát o novém, v pořadí třetím CD kapely Ta Jana z Velké Ohrady. Ta Jana z Velké Ohrady komentuje písněmi náš svět z jednoho pražského sídliště. V roce 1999 dobu revoluční a porevoluční dostala do několika suchých slov:
"Valí se smetí z malých dětí, a co neudržíš, neuletí a jenom pěstí chytíš štěstí z náměstí."
Ve stejném roce Jana ještě v písni tvrdila, že je chytrá holka z vesnice a nedá si koukat do palice. Jako by doznívalo mínění, že filuta z Čech nade vším vyzraje.
Roku 2006 kapela dospěla k hudební bravuře, skáče si ze stylu do stylu, od jazzu, rocku až po folklór. Holka z vesnice se změnila ještě víc. "Menší tíhou se zdá bejt s dobou nemocná". Ne už selka, která vše uvzdoruje, protože drží pohromadě.#reklama
Zdá se mi, že na vývoji jedné velmi originální české kapely je možné sledovat smrt selského rozumu. Každá píseň na novém albu kapely připomíná promyšlený šperk, ani dva si nejsou podobné. Jestliže předtím se kapela trochu spoléhala na polku, valčík či pochodový rytmus, na něco, co lidé poznají, a proto se kousek svezou, teď si posluchači za každou písní musí dojít. Kdo si dojde, je bohatě odměněn.
Povodňová hitparáda
Na zpracování kolektivní emoce, jakou vyvolá třeba povodeň, je zkrátka možné klást stejné požadavky jako na zpracování písně. To, co bylo možné vidět v českých novinách a televizi, dalo by se přirovnat k mělkému popu.
Německý kancléř Schröder svého času nabídl alespoň hit, který si chvíli všichni pískali.
Povodeň samozřejmě nemá jen polohu emocionální, poloha praktická a organizační je samozřejmostí. Stejně jako epidemie i povodeň má ale i svou emocionální stránku.
A tak doufejme, že se příště dočkáme něčeho lepšího než popu. Každá dobrá píseň se počítá, protože, jak zpívá Ta Jana: "Tak se nám tu, táto, měněj světy celý. Jak si teďko máme myslet, že se u nás nevystřelí?"
Ta Jana z Velké Ohrady "Pod prahem", nezávislé hudební vydavatelství Black Point 2006
Autor je redaktorem Literárních novin