Platí se najednou, v měsíčních splátkách nebo obojí? Kdo se rozhodl, že daně vlastně už téměř nechce a ještě všem přidá?
Kdyby tištěná média byla co k čemu, vyhlašovala by týdně "stranu největší nabídky". Jinak všechny ty úplatky nezůstanou nikde zapsány. Černé na bílém a stručně. Černá a bílá neodpovídají dnešnímu světu, a tak v tištěných médiích stále větší plochu zabírají barevné obrázky.
Co se bude dít v tomto volebním období? Země je v EU. Čekají ji dotace, investic už méně, protože západní firmy mluví o tom, že vinou špatného školství byla prakticky vyčerpána kvalifikovaná pracovní síla. Čeká ji slušný hospodářský úspěch a další rozpad soudržnosti. Česká společnost nemá čím držet pohromadě.
Z černobílého do barevného světa
Přechod z černobílého do barevného či dokonce interaktivního světa u nás zatím není doprovázen dostatečně silnými obrazy a dostatečně rozrůzněnými argumenty. Svět okolo je mnohem rychlejší než jeho česká reflexe. Ubývání živnostníků, malý počet sponzorů či mdlý život církevní představují jiné ukazatele než nové továrny, které se podobají stanům nomádů. Už svou architekturou dnešní haly ztělesňují hrozbu, že je jednoho dne někdo sbalí a odveze je pryč.
Toto volební období bude klidné, pokud nedojde ke katastrofám. Vítěz si bude moci připsat úspěch už na začátku. Rozhodujeme o tom, kdo se bude chlubit peřím, které už roste, a nestará se moc, kdo se jím ozdobí. Proto by rozhodnutí v těchto volbách mělo mířit za čtyřleté volební období a možná by v sobě mělo obsahovat představu nomádských stanů, které jejich majitelé z části a podle nezřetelného výběru sbalili a odvezli někam jinam.
Turecký Rambo
Kdo v Čechách touží po černo-bílé, sahává po komunistické straně. Lhostejno zda v roli příznivce či odpůrce. V minulých dvou měsících u našich německých a rakouských sousedů bylo možné sáhnout po černo-bílé v podání tureckého Ramba (jmenuje se Alemdar v překladu Vlajkonoš). Jde o film Údolí vlků, nejdražší tureckou produkci všech dob, se čtyřmi miliony diváků v zemi původu a čtyřmi sty tisíci diváků v Německu.
Děj je jednoduchý, neohrožený turecký agent nakonec zabije Američana, který je fanatický křesťan, urazil Turky, a páchá zvěrstva v Iráku. Zpracování je také jednoduché, jde o neobyčejně krutý akční film. Padouchem je tentokrát Američan. Zajímavá je ale cesta reality do filmu a z filmu zpět do skutečnosti, hlavně do politického provozu.
Na počátku je reálná událost: 4. července 2003 přepadli američtí vojáci v Iráku své turecké spojence, kteří monitorovali kurdské oblasti. Konsternovaným tureckým vojákům nasadili na hlavy kápě. V Turecku byla událost vnímána jako pomsta za to, že parlament neumožnil otevřít z tureckého území druhou frontu proti Iráku. Celý národ tuto urážku zná. Čest se v kraji cení vysoko.
Další reálné události ze zpráv se týkají svatby, kterou Američané považovali za teroristickou akci, protože se radostně střílelo do vzduchu, a samozřejmě obrazy z věznice Abú Ghraib.
Ve filmu se známé obrazy pospojují a ožijí v řadě protizápadních klišé, včetně antisemitismu. Židovský doktor vyjímá orgány a posílá je do Tel Avivu, New Yorku, Londýna. Věznice je obrovskou mučírnou v rukách sadisty, který svým jménem Sam zastupuje všechny Američany.
Z filmu do politiky...
Návrat filmových obrazů do politiky vypadá v každé zemi jinak. Turecké noviny Hürriyet se nechaly slyšet, že kdo si osvojí poselství tohoto filmu, vyhraje s přehledem příští turecké volby.
Dva poslanci německého spolkového sněmu žádali zákaz filmu se zdůvodněním, že vyvolává nenávist vůči Západu. Poslanci vyjádřili obavu, že ho turecká mládež usazená v Německu bere jako pravdu, a že z filmu odvodí důvody, proč se smí volně útočit na západní svět a USA.
V tiskovém prohlášení poslanci použili obratu "moc obrazů". Bavorský premiér Stoiber navrhl film zakázat a nechal se slyšet, že se zde ukazuje, jak je Turecko vzdáleno od Evropy. Snímek se mu politicky hodil. Patří k nejzásadnějším odpůrcům integrace Turecka do EU.
V jednom z vyprodaných německých kin prý turecká mládež křičela "Alláh je veliký!", a to při scéně, kdy turecký agent zaboří zahnutou dýku do srdce odporného Američana.
Po sporu o karikatury je takový výkřik mediálně k nezaplacení. Popis skandující islámské mládeže se výborně prodává. Výkřik ale bohužel zaznamenala jen jedna redaktorka a ostatní se marně pídili po podobných.
V Německu byla nakonec přístupnost od šestnácti let zvýšena na osmnáct. V Turecku se smí podívat i dvanáctiletí.
...a z Údolí vlků domů
Diskuse o Údolí vlků je jakýmsi dovětkem ke sporu o karikatury, který by se dal shrnout do věty: "Ne vše, co je povolené, je i rozumné." Tato diskuse navíc ukazuje, že v současném světě se možná lidé (i celé společnosti) dělí na ty, kdo dokáží posuzovat věci s odstupem a na ty, kdo propadají prvním obrazům. Nepouštějte obraz rozjetého vlaku těm, kdo utíkají z kina, a střílení těm, kdo si pak koupí samopal.
Kdo v Čechách touží po černo-bílé, sahává po komunistické straně. Patří to ke komfortu i ke lži naší kotliny. Z černo-bílé, jak ji nabízejí z blízkého okolí, ke kterému Turecko patří, by se měla zatočit hlava, a to i těm, kdo v české volební kampani nabízejí nejrůznější úplatky v době relativní a přechodné hojnosti. Namísto toho, aby alespoň ve vedlejší větě mluvili o tom, jak vypadá svět a my v něm.
Údolí vlků (Kurtlar Vadisi), režie Serdar Akar, hrají Gary Busey, Kenan Coban, Spencer Garrett, Necati Sasmaz, Billy Zane, 122 minut
Autor je redaktorem Literárních novin