Dokázal vycítit nálady a vtipně nebo trefně napsat píseň, která oslovovala. A dokáže oslovit i dnes. Pobavit. Jaromír Nohavica. Taky pomáhal "přežít" už v dobách komunistické totality, kdy slovo vážilo víc, protože jeho cena byla často vyvažována odvahou. Je populární a líbí se. Tedy jeho písničky. Jak se ale líbí Jaromír Nohavica jako člověk?
Pro mnohé ten šok přišel už před lety, kdy se na základě archivních dokumentů ukázalo, že v létě 1989 Jaromír Nohavica informoval Státní bezpečnost o své cestě do Vídně (tenkrát na druhé straně železné opony), kde se potkal s kolegou písničkářem Karlem Krylem (také na druhé straně opony, ovšem na rozdíl od Nohavici bez možnosti návratu do vlasti). Samozřejmě, tak to bývalo: cesta na Západ nebyla zadarmo a cenou za ni pro Nohavicu byla ona spolupráce s tajnou policií.
V nedávných dnech vyšlo najevo, že toho bylo víc; Lidové noviny zveřejnily, že Nohavica informoval StB opakovaně. Například o petici za propuštění disidenta Václava Havla (tehdy byl Havel na rozdíl od Nohavici ve vězení). Ukázalo se také, že Nohavica se s řídícím důstojníkem scházel docela často.
A teď ke všemu šokoval některé své fanoušky, když se vyfotil s Tomiem Okamurou, který je jedním ze symbolů české (vzhledem k Okamurově původu snad i japonské) malosti. Zdálo by se, že Okamura, který dokáže tak šikovně stavět na nenávisti k cizincům a vyvolávat strach, by se měl asi stát spíš terčem písničkářovy kritiky než přízně. Přemýšlíte, jak by to vypadalo, kdyby o něm Nohavica napsal text. Co třeba takhle:
…a řeknu vám ještě něco nakonec,
totiž, že cizinec není našinec,
pokud to ovšem není Japonec.
Potkal jsem se v Ostravě s Jarkem Nohavicou, popovídali jsme si a jsem rád, že máme podobné názory na aktuální palčivé problémy. Těším se na další setkání a přeji Jarkovi ať se daří!
Zveřejnil(a) Tomio Okamura - SPD dne 23. Červenec 2017
Nebo nějak podobně. Ale místo toho se nechal Okamurou vyfotit. A politik fotku zveřejnil: "Potkal jsem se v Ostravě s Jarkem Nohavicou, popovídali jsme si a jsem rád, že máme podobné názory na aktuální palčivé problémy." Jen aby bylo jasno: nešlo o fotku náhodnou. Stejně tak není náhodná ani nenávist a strach, které Okamura a další zasívají: strach je sice špatný rádce, ale spolehlivý vazal. Davy ustrašených jsou vděčné každému, kdo s nimi ten strach sdílí. Jako voliči jsou skvělí. Byl to strach, který zasel Hitler, nacisté: byli to komunisté, kteří ještě krátce před rokem 1989 umně dávkovali strach davům: z revanšismu, z návratu sudetských Němců, z návratu kapitalistů, z pádu sociálních jistot… I dnes řada politiků pracuje se strachem a dobře jim to jde, protože v téhle zemi je strach domovem po desetiletí a vždy se najde vhodný nepřítel (naposledy uprchlíci, které vidíme v televizi z jiných zemí). Práce se strachem je metoda stejně tak stará jako nebezpečná, protože strach a nenávist jdou ruku v ruce a dalším pokračováním je násilí.
Řeknete, co je Nohavicovi do toho všeho, co je nám do jeho fotky s Okamurou, do jeho minulosti, písničky jsou pořád dobré. Ale hudebník, o kterém se zdálo, že umí nahlédnout do lidské duše, by měl přece umět nahlédnout i do manipulací a her, které s námi někteří hrají; ať už v zájmu režimu, kterému slouží, či v zájmu vlastního úspěchu a prospěchu.
Mnozí to také tak vůči Nohavicovi dnes cítí: jako zradu a vyčítají mu to: "Jdou po mně jdou…" může si dál zpívat Nohavica a připadat si jako podivný hrdina z vlastní písně. Řeknete, že Nohavica, člověk ze severovýchodní periferie země, to má a především měl těžší: je to samozřejmě pravda; tajná policie si byla samozřejmě víc jistá sama sebou mezi horníky a dělníky na Ostravsku než v Praze. Závislost na vrchnosti tam byla před rokem 1989 také neporovnatelně vyšší. Možná i dnes je to podobné: nespokojenců, ustrašenců a pochybujících je více v hornickém regionu, kde Nohavica žije a kde vyrůstal. A kde také cítí kolem sebe nesnadno popsatelné nálady, které se zpětně promítají do jeho písní. Možná to opravdu cítí jinak a z jeho písní to nepoznáme: jsou napsané dobře; tak, aby se líbily těm, i těm druhým.
A třeba tohle je ten omyl; čekáme, že ten, kdo nám mluví z duše, kdo dokáže kouzlit se slovy, bude sdílet i všechno to, co v duši cítíme my. Ale co když nám mluví z duše jen tak navenek? Co když umí jen skládat za sebe slova a hudbu, nic víc? A vůbec; co když čekáme od našich písničkářů, spisovatelů a dalších umělců o tolik víc, než je vůbec možné? Neměl to Čech tak vždycky? Nevěřil svým umělcům i v tom, co uměním vůbec nebylo, a tak se nutně musel zklamávat? Ta tradice přece sahá až k spisovateli, básníku Karlu Sabinovi, autorovi libreta Prodané nevěsty: když se provalilo, že tenhle zapálený český vlastenec a bývalý politický vězeň donášel rakouské policii, nemohli tomu jeho přátelé zpočátku ani uvěřit. Prý pak Sabina musel chodit na procházky v přestrojení nebo v noci, aby ho nepoznali: tak Češi nenáviděli svého zrádce. To Nohavica je na tom proti němu dobře, jen to někteří nechápou. Ale pozor: málokdo z nich zažil střet s tajnou policií, aby měl na hlasitou kritiku právo.
Ale nejde jen o zradu; i politický úsudek mnohých českých umělců byl katastrofální: Za všechny připomeňme světového spisovatele Milana Kunderu, který vstoupil do komunistické strany hned dvakrát, vynikající autor Pavel Kohout býval tak zapáleným budovatelem, až je to dnes směšnotrapné, a našli bychom další a další příklady těch, kteří byli skvělí ve tvorbě, dokázali oslovit davy, ale sami se v životě pletli. Prostě kdo mluví z duše lidu, musí počítat s tím, že lid je někdy sveden, někdy oklamán.
Příběh Jaromíra Nohavici je jednou úžasnou a nesnadno uchopitelnou písní, která jen doplňuje dosavadní písničkářovu tvorbu. Možná jsou ale všechny tyhle písně (včetně onoho autorova životopisu) také trochu vypovědí o nás samotných. O tom, jak jsme žili, žijeme a co považujeme za správné. A Nohavica svým životem i dílem nás o tom jen nutí přemýšlet, nic víc.
