Rok 2023 před námi leží jako velká neznámá, mnohem větší neznámá než kterákoli jiná od listopadu 1989. Jistot prudce ubylo, nejistot je naopak víc. Nevíme, jak dlouho potrvá zběsilá, barbarská válka Ruska proti Ukrajině. Nevíme, jestli a nakolik vydržíme Ukrajincům pomáhat. Pokud by Putin na Ukrajině uspěl, naše bezpečnostní jistoty by se scvrkly, válka by se mohla rozšířit dál.
Premiér Petr Fiala (ODS) se pokusil občany této země povzbudit, tvrdil, že jsme dobří a silnější, než si myslíme. Ale jak se tomuto premiérovi, za kterého se nemusíme stydět, povede? Nenahrává dnešní situace ještě víc populistům, kteří by Ukrajinu klidně prodali? Petr Fiala a jeho vláda to bude mít letos stejně těžké jako my všichni, není na tom o nic líp. Ale co my? Jak a čím se máme "vyzbrojit" na další měsíce?
Pomohlo by srovnání situace unijních zemí s tou ukrajinskou. Máme svoje velké potíže, drahé energie, inflaci, neveselý ekonomický výhled. A celé roky do nás politici horem dolem hustí, že o ekonomiku jde na prvním místě - o růst, o vyšší platy, vyšší důchody, větší šance. Pomalu jsme zapomněli na svobodu. Na svobodu jako vlastní identitu, protože jestli má identita smysl, pak ve svobodě. Identifikujeme se se svobodou?
Putin Ukrajincům nechtěně pomohl, aby svoji identitu našli, spojil východ a západ jejich země, zdrcující většina tam stojí o svobodu, staví se proti agresorovi. Srovnejme se s Ukrajinci, znám jich několik, kteří už se nemají kam vrátit, Rusové jim zdevastovali domov, nemají byt, nemají dům, někdy ani rodinu. Mluvím o těch u nás, o uprchlících, kterým jsme tentokrát chvála bohu pomohli. Ti tam, na Ukrajině, nemají ani jistotu zítřka, života. Nemají jistotu, že poteče voda, půjde elektrika, bude plyn. A přece se nevzdávají, najednou přesně vědí, co je to ta svoboda.
A my? Když se díváme dopředu, je nám svoboda drahá? Většině ano, jsem si jist. Ne všem, ale většině ano. A většina chápe, že je to na nás, ne na těch nad námi. Po loňském 24. únoru se to jasně ukázalo. Náš výhled? Nebát se uskromnit, dívat se víc na lidi okolo než na sebe. Pomáhat. Zajímat se, nenechat se oblbnout. Vědět: toto je zlé, toto je dobré. Vědět, co se ukázalo jako naše jistota: členství v NATO a členství v multinárodním společenství Evropské unie. To jsou naše výhledy, tady máme naději i jistotu.
Těžké to bude mít vláda. Její étos svazku proti Babišovi a Okamurovi se rozplynul. Má solidní většinu ve sněmovně i v Senátu, to jí umožní rok přežít. Ale Petr Fiala musí myslet i na voliče, na to, jak oni vidí všech pět stran, které se spojily. Přibývá v nich drsného pragmatismu, na komunální úrovni spojenectví s Babišovým hnutím, někde i s SPD. Praha se od voleb nedokázala dohodnout na vedení, ODS šilhá po ANO, až jí oči vylézají z důlků.
Babiš bude stejně nebezpečný na Hradě jako v opozici, bude běsnit
Proč? Podstata je jasná - nechuť vnímat změny, nechuť se měnit, nechuť přiznat, že bez změn to nepůjde. A do toho prezidentská volba, jež má pro vládu jen dvě špatná vyústění. První: Andrej Babiš vystřídá Zemana na Hradě. Stane se sokem vlády a trojským koněm ANO, dost možná i SPD. Bude tlačit ODS do spojení s "jeho" ANO i na vládní úrovni.
Druhé: Babiš tažení na Hrad prohraje a udělá všecko, aby se vrátil do premiérského křesla. Využije kohokoli a čehokoli, bude horovat pro mír a nepodporu Ukrajiny, bude předstírat, že mu jde o "naše lidi", jako by Ukrajinci, kteří i za nás umírají, když brzdí Putina, nebyli našimi lidmi. Spojí se se všemi nespokojenými, jako to dělá už dnes. Vrhne se proti vládě s ještě mnohem větší zběsilostí, než kdyby seděl na Hradě. S tím Fiala musí počítat.
Skončilo české předsednictví EU, které si vláda chválí, sebe pilně chválí. Pro lid je ten úspěch poněkud vzdálený. Od ledna se zvedly ceny plynu i elektřiny, všecko je mnohem dražší, pro mnoho rodin začalo být hůř. Premiér je vyzývá, ať se hlásí o pomoc, ale bude dostatečná? Dost rychlá? Víme, že není dost adresná, že je příliš plošná. Víme, že stát má obří dluh. Měl by šetřit v době, kdy musí pomáhat slabým, ale netroufá si zvednout daně, které ODS s Babišem populisticky snížila.
Do toho se čím dál rychleji mění klima a vyžaduje ještě rychlejší změnu myšlení i přístupu ke světu okolo nás. Znovu si vezmu příklad Prahy - tam se střetlo nové a staré myšlení, snaha o moderní město pro lidi, zelené město, se snahou v zásadě nic neměnit, místo toho se pokud možno dohodnout na kartelu napodobujícím opoziční smlouvu. Co vláda opravdu udělá, aby brzdila klimazměny?
Toto téma se maximálně týká mladých lidí, jejich budoucnosti. Pro ně je klíčové, jak to tu bude vypadat za 30 let, jestli se v létě nebudeme péct v ulicích měst jako kuřata na grilu. Pro ně jsou důležitá i další témata, kde a za kolik budou bydlet? Kde a za kolik budou pracovat? Zůstat tady, nebo se sebrat a jít jinam? Udržet schopné mladé lidi - velký úkol, nenechat je odtud, ze světa zastaralého, zatuchlého myšlení, ze světa, kde si to staří rozdělili, prchnout.
Je tu i žhavé téma ukrajinských uprchlic a uprchlíků, oficiálně okolo tří set tisíc lidí, převážně žen a dětí. Pro vymírající stát ohromná šance. Ale dělá pro ně málo. Máme nedostatek zdravotních sester, ale řada těch ukrajinských u nás teď leda tak uklízí. Potřebujeme Ukrajincům usnadnit jim nostrifikace, usnadnit jim práci u nás.
Pro vládu, ale i pro občany bude klíčové udržet společnost pestrou, ale soudržnou v touze po svobodě a rovnosti. Dlužíme mnoho ženám, budeme muset víc dělat pro lidi padající do bídy. Proti soudržnosti a odhodlání lidí míří dezinformace, vládou krajně zanedbaná oblast. Musí najít cestu, jak se jim bránit, aniž by ohrozila svobodu slova. Jeden projev premiéra za rok, kde vysvětlí, že mír znamená dokázat se bránit a pomáhat bránícím se, na to stačit nebude.
Je před námi rok, kdy budeme muset zatnout zuby, kdy budeme muset povstat za svobodu, chápat její cenu, rvát se za ni, nenechat se oklamat populisty a nacionalisty. Rok, kdy je nejvyšší čas pochopit, že se nechceme soužit horkem a žízní.
